Kdysi dávno jsme organizovali „dálkové pochody“ a jeden rok jsme se
30. dubna vydali z Prahy na Karlštejn. Vybrali jsme asi třicetikilometrovou
trasu a celou cestu jsme se dobře bavili.
Při zpáteční cestě vlakem nám bylo líto,
že už to končí, tak jsem začala improvizovat.

Pozvala jsem všechny na Vítkov na slet čarodějnic.
Mj. jsem inzerovala »proměnu mužů v dobytek«.
Všichni jsme se tomu smáli, akorát organizátor si
to nejspíš vzal nějak osobně a asi čtvrt roku se mnou nemluvil.
___

K doplnění: Myslím, že nás všechny zajímá, co kdo odpoví.

A nevím, jak ostatní, ale já mám historek víc, je těžké mezi nimi vybrat jednu…

Otřepaný fórek s povoleným víčkem slánky v závodní jídelně, který jsme si občas vzájemně prováděli jistě znáte. Jednou jsem chtěl takto potrestat kolegu, který si od stolu odběhl vyřídit někomu cosi o pár stolů dál. Já jsem využil situace, povolil víčko slánky a odešel si pro sklenici čaje. Cestou zpět jsem nějak v myšlenkách zabloudil a po návratu ke stolu mechanicky sáhl po slánce dříve, než plánovaná oběť. Reakce ostatních kolegů u stolu pozorujících „cvrkot“ byla tehdy opravdu bouřlivá.

V záujme „ochrany osobnosti“ či už autorskej alebo v mene „obetí“ nemôžem použiť tie"naj", pretože niektoré z nich už zľudoveli a počula/videla som ich už v rôznych verziách.
Ale môžem jeden, aj keď neúmyselný, myslím, že už je premlčaný.

Ako som testovala prezidentskú ochranku:
Pred predstavením som si sadla v hľadisku na dosku, čo bola položená na sedadlách. Pohodlne opierajúc sa o prázdny rebrík, postavený na doske, smerujúci kdesi do stropu medzi reflektory a meditovala. Odrazu sa rebrík zatriasol, tak som radšej zoskočila z dosky. Nadomnou sa mihol tieň a parakotúľom dopadol na „dosky, čo znamenajú svet“, na javisko. Čo za pána v obleku tu pristál z neba? Smejúc sa od ucha k uchu mi priznal, že čakal, čo spravím, keď zistím, že mi lezie na hlavu. Potom sa predstavil, bol to príslušník ochrany prezidenta Československej republiky ktorý pred jeho príchodom robil bezpečnostnú previerku. A tak som sa stala (aspoň jedenkrát) testovateľkou ochrany prezidenta Havla.

Nejde přímo o fórek, ale o hlášku ve třídě – dívky si i je zapisovaly a před maturitou je vytiskly a rozdávaly mladším žákům.

Jednou jsem zajišťovala pro žáky přednášku o drogách.

Protože jem nevěděla, kdy se uskuteční, prohlásila jsem ve třídě:

„Až ty drogy budou , tak vám to řeknu.“ .
-
Jenže jeden výtisk dostal samozřejmě ředitel. Zavolal si mě, tvářil se přísně, když měl v ruce „knížečku“. Jenže dlouho nevydržel, on i další členové vedení se začali smát, když jsem se tvářila vyděšeně, než jsem pochopila.

Proslavila jsem se jako „distributor“ drog. Naštěstí jen na papíře.

Z toho plyne, že je třeba se vždy vyjadřovat přesně. Tak často vzniká nedorozumění .

První stupeň hoření je, že to vůbec nehoří …

Upravil/a: annas

Já se tedy odvážím odpovědět. Jednou jsem pronesl na internetové diskuzi nepatřičný fórek na homosexuály. Přesně si ho už nepamatuji, ale zle jsem to nemyslel. Lidé to však vzali velmi vážně a strhla se bouřlivá hádka, kterou jsem ani nechtěl vyvolat. Něco podobného se mi stalo i naživo, ale s fórkem s rasistickým podtextem. Normální lidi by to vzali s humorem, ale já to štěstí vážně neměl. Raději si dávám už pozor na hubu.

A lidi, sakra, nestyďte se! Všem přijde zajímavá, ale nikdo nemá odvahu?

Upravil/a: quentos

Když se na střední smáli mému akné tak jsem je ještě povzbudil fórkem no smějte se smějte smích prospívá zdraví.Vysmáli se až se za břicha popadali a byl klid(jsem optimista).

Upravil/a: jirka F

Bohužel někteří nemají „fórky“ v oblibě. Potkala jsem bývalého souseda, který měl na sobě krásnou polokošili se znakem velmi známého fotbalového klubu, jež zrovna den předtím trapně prohrál. 🙂 Na můj fórek, který jsem pronesla s úsměvem: „Ahoj, to se nestydíš po včerejšku chodit s tímto emblémem?“ Vyvalil na mě kukadla, zatvářil se jako kdyby mu někdo sdělil, že brzy zemře a od té doby se mnou nemluví. Bohužel. ☹ Nepomohlo ani mé okamžité doplnění, že je to jen legrace. 🙂

Tu reakci jsem (bohužel/bohudík) tehdy neviděl ani neslyšel, ale maminka mi ji pak vylíčila. Přečetla si tehdy v práci můj mail o tom, jak jsem, zcela zmámen krásou jedné dámy, u níž jsem se cestou stavil, třískl doma nákupní taškou o schod a rozbil láhev piva.
Dočetši se, jak teď od toho smrdí celé poschodí, prý nejprve v práci drahnou dobu chodila kolem počítače jak lev v kleci a nadávala mi do všeličehos.
Když se uklidnila, vynadávala a zavolala mi, aby poradila, jak danou situaci řešit, čekala ji jednoslovná odpověď: „Apríl…“
(Bylo skutečně 1. dubna, ale už dlouho ji aprílem nikdo nevyved.)