Jaké jsou největší omyly vědy?

To co píšeš NENÍ chyba/omyl vědy. Jde o LIDSKOU BLBOST a HAMIŽNOST, za tu přeci věda NEMŮŽE. Namátkou si vzpomínám třeba na tvrzení, že DDT vyřeší všechny potíže. Od samého počátku byly proti DDT silné výhrady ohledně jeho nebezpečnosti, ale nebylo jim dopřádno sluchu. Komerční tlaky byly moc velké a snadno vydělané prachy moc lákavé. To bylo, je a BUDE! :(

Napadá mne jen jedna věc. A to, že zelené šílenství v Evropě zachrání svět od emisí. To přece nemusím být vědec, abych si dal dohromady, že je to blábol, byť některými vědci podporovaný.

Např. teze o globálním oteplování není založena na vědě, ale na ideologii. CO2 je blahodárný plyn, bez kterého nevyroste nic zeleného, neuskuteční se fotosyntéza, a my buď zemřeme hlady nebo se udusime bez kyslíku.

Tak, jak jsi tu otázku definoval, tak tak to není; vysvětlím na tom, čemu rozumím:

ars historia je věda faktografická. Protože je to věda, tak závěry lze činit pouze za předpokladu, že jsou podloženy fakty, které jsou absolutní (neměnnou) pravdou: listinou, artefaktem, atp.

Proč se, tedy, může historie fakticky mýlit? Protože je to velmi, velmi podobné, jako když skládáš puzzle, nebo mozaiku. Máš krabičku plnou kostiček, malých kostiček, a když si ty kostičky vyrovnáš na stůl, jednu vedle druhé, jak Němci, prostě Ordnung si v nich zrobíš, no tak nevidíš žádný obrázek. Takže začneš hledat, která ta kostička ke které patří, najdeš dvě, pak třetí, čtvrtou, a tak pokračuješ. A vezměme, že je to velký obrázek z velkého množství kostiček. Tak hledáš kostičky, a máš z nich tři samostatné obrázky, ale ty tři samostatné obrázky jsou obrázky vedlejšími, ústřední motiv jakkoli neodhalují.

Seriosní vědec řekne: našel jsem to, to a to, víme, že nám chybí ústřední motiv, z vedlejších obrázku usuzuji, že by to mohlo být to, to nebo to, ovšem může to být, taky, něco úplně jiného. Jenže: život není krásný!

To, co platilo za Stalina, že Strana je bůh, člověk je hovno, proto, co strana řekne, je Pravda (Tobě vysoce postavený soudruh přejede dítě. Strana řekne: Ty jsi nikdy dítě neměl! Ty tomu musíš věřit, pokud chceš věřit něčemu ještě i zítra, protože Strana je neomylné kolektivní vědění, proto co řekne, je Pravda. Ty jsi hovno, proto hovno víš, jestli jsi měl dceru. Ty věříš, že jsi nikdy dceru neměl, i když před Tebou leží na maděru na betonu, protože to řekla Strana, a co Strana řekne, to je Pravda), akorát to neříká strana, ale někdo jiný. Kdo jiný? Ten, koho považuješ za autoritu. Koho považuje většina lidí za autoritu? Toho, kdo je vidět a zároveň jim leze do zadnice. Kdo je vidět, a zároveň leze lidem do zadnice? Cellebrity. Takže, chceš-li prosadit svou, zaplatíš si propagandu, které se říká reklama, a je úplně jedno, na co to je. Týká se to i věcí ryze vědeckých.

Jeden příklad diarchie mezi tím, co lze fakticky doložit, a tím, co podává „populární“ historie, je zde (čarodějnické processy ve Velkých Losinách):

https://www.od­povedi.cz/otaz­ky/co-ma-spolecneho-slechtic-se-slechtenim

Další: Ješua ben Josef.

Ješua ben Josef, Iesus filius Ioseph, Ježíš syn Josefa.

Žil? Nelze to jednoznačně potvrdit. Je to ale vysoce pravděpodobné: zmiňují se o něm čtyři tzv. kanonická evangelia, přičemž nejstarší opisy částí jsou doloženy do cca roku 80 (ovšem datace je relativní, její relativita spočívá v možné nepřesnosti použité methologie při dataci), dále korrespondence Pavla z Tarsu, datovaná mezi léta 50 – 58, následně pak prameny Israelitův, jako Iosephus Flavius ve svých Židovských starožitnostech, a zmínky v Talmudu. Dále evangelia apokryfní, z nichž nejvýznamnější je Tomášovo evangelium. Svědectví římských úředníků a historiků už v letech 111–113 dosvědčují, že se v dané době považoval život Ješuy ben Josefa za objektivní factum. O Ješuu ben Josefovi je zmínka v Životopisech dvanácti císařů Gaia Suetonia Tranquilla z roku 120.

Je vysoce nepravděpodobné, že by Ješua ben Josef nežil, protože zmiňuje-li se o něm tolik různých pramenů (jeho následovníků, Israelitů i římských), a z tak rané doby po jeho smrti, bylo by téměř zázrakem, jestli by vůbec nežil.

Co ale o jeho životě víme? Ne mnoho.

Pokud žil, byl to Israelita, protože pokud by to byl Říman, nebyl by býval byl ukřižován. O jeho dětství (pragmaticky, proto byla vybrána v kánon, že) kanonická evangelia mlčí. Talmud a apokryfní evangelia líčí Ješuu jako dítě rošťácké a trochu poťouchlé (byl to rebel). O jeho životě můžeme leda tak konstatovat, že to byl rabín (tj. že byl nějak judaisticky theologicky vzdělán v synagoze, neplést s dnešním významem pojmu rabín), který byl silně diskomfortní individualitou. Talmud říká, že odporoval svým učitelům a rouhal se bohu, protože o sobě tvrdil, že je jeho syn. To, docela, korreluje s popisem jeho života podle kanonických evangelií. Jeho ženou byla, pravděpodobně, Marie z Magdaly (protože jí jako družku, tj. tehdejší ekvivalent k manželce, popisují apokryfní evangelia, a protože její, řekněme, významné postavení v jeho životě vyplývá i z evangelia podle Lukáše: chodila s Ješuou, před tím z ní vyhnal sedm démonů atp. Jestli měl potomky nelze jakkoli ustanovit. Zemřel z rozsudku římského prokurátora Pontia Piláta (tvrdí to římské i křesťanské prameny).

Tohle je dosud nejpravděpodobnější historický obraz Ješuy ben Josefa. Pokud se najdou další fakta, může se tento obraz změnit: jak vidno, je velmi stručný a obecný.

Teď si to srovnej s tím, co Ti na otázku, kdo byl Ješua ben Josef (jim bys, asi, musel říci Ježíš Kristus) odpoví většina lidí, co je naučily „slavné“ školy: prostě, něco úplně jiného.

Pokud někdo věří, že to byl syn boží, že to byl bůh, etc. etc., tak ale víra stojí na pravdě boží, a na adekvační theorii pravdy Tomáše Akvinského. Ani jedno z toho není vědecké, tj., vědecky to nelze potvrdit, ale ani vyvrátit. Proto tím nelze vědecky argumentovat, tak nebo tak.

Tady jde, relativně, o nic. Jsem velmi rád, že žiju ve státě, který nevěří v bohy.

Když jde však o něco, jako třeba u té choroby, no tak je věc horší. Ale podle tohoto mustru si můžeš velmi lehce nalézt objektivní, materiální, pravdu prakticky o čemkoli a oddělit jí od propagandy a epidemie názorů.

Veliké…
Kdybyste se zeptala, „Které jsou největší omyly vědy?“ tak bych odpověděla jinak.
Napsala bych, které chyby vědy jsou podle mne největší.

Nejen objevy, taky odpovědnost vědců…
například objev účinků víru „covid19“ je důležitý, ale vložit jej do rukou mamonářů a hamižních politiků na uchopení vlády nad lidstvem, je jedna z největších chyb vědců současnosti.
Rovněž tak objev rozpadu jádra atómu a poskytnout současně využití jeho ničivých účinků ve zbrojení a válkach, je další z největších omylů vědců.

„Co za můj objev dostanu?“
Nestačí jenom objevovat neznáme, ale nutno současně myslet na využití objevu ve prospěch lidstva i Země. Nemít při tom klapky na očích s myšlenkou „Jsem vědec a život venku se mne netýká.“

Jen obecně, jak už tu zaznělo, věda se snadno mýlí, pokud jsou ve hře ekonomické tlaky, osobní prestiž, nebo ještě častěji myslím aspekty náboženské, dnes pro změnu spíše protináboženské. Tedy dnes hlavně evoluce a archeologie. Předsudky a snaha obhájit určité stanovisko.
Kdysi jsem poslouchal v Meteoru, jak moderátorka suverénně a vzhledem k náboženství posměšně hovořila o onom známém pozorování pěnkav na jakémsi ostrově:
https://genesi­sera.cz/zobak-penkavy/
Hovořila o tom, jako by to byl neotřesitelný důkaz evoluce. Tenkrát jsem byl ještě dítě, ale i tak jsem se tomu musel smát. Na první pohled bylo jasné, že to nedokazuje vůbec nic. Jen to, že změněné přírodní podmínky posílily zastoupení určitého typu pěnkav. Ale pravděpodobně nevzniklo nic nového, jen se posílilo zastoupení genomu, který už tam byl dříve přítomen. Tedy dnes víme, že v omezené míře přispívají ke změnám mutace, dále přírodní selekce a kromě toho ne zcela jasným způsobem přes mimojadernou dědičnost i měnící se přírodní podmínky. Na první pohled se zdá (vzhledem k pestrosti nejen živých druhů, ale i složitosti jednotlivých jejich orgánů), že všechny tyto evoluční faktory by dohromady nedokázaly vytvořit téměř nic. Ale kdoví, kdyby se to opravdu vědecky zkoumalo…