Já jsem kdysi měl určitou představu o ideálním protějšku, ale potom jsem zjistil, že na té představě trvám stále méně, moje představa se proměnila a nakonec jsem našel takový protějšek, který se té původní představě nepodobá a odpovídá spíš té pozdější představě. Podle mé zkušenosti představa o ideálním protějšku v daném období vycházela z toho, koho jsem do té doby potkal a kdo na mě udělal největší dojem, a s tím, jak jsem potkával další lidi, kteří na mě udělali dojem, se moje představa o ideálním protějšku pozměnila.

Takže bych to viděl tak, že s tím, jak potkáváme různé lidi, kteří na nás dělají dojem, se naše představa o ideálním protějšku do určité míry posouvá a podle toho, kam se zrovna posunula pod vlivem předchozích lidí, ovlivňuje náš výběr při setkávání s dalšími lidmi.

Myslím, že spíš napřed potkáme ideál, aniž to třeba víme, a v životě ho pak hledáme. Ale říká se „Nechtěj poznat své hrdiny“ a řekl bych, že to platí i zde. Až ten svůj ideál najdeme, zjistíme, že i on/a je jen člověk, se všemi přednostmi, ale i chybami.

Tohle je pro mě NESKUTEČNĚ zajímavá otázka. Totiž JAK se ti povedlo utvořit si komplexní představu pro tebe „ideálního protějšku“? Já se nikdy nedostal dál, než k OBECNÝM kritériím (neměla by být blbá, bezcharakterní, ošklivá atd.) a čím více jsem se snažil upřesnit, tím více dodatečných kritérií jsem nacházel. :)

Jakmile přejdeš od obecnin k jednotlivostem, prostě KONČÍŠ. Alespoň já ano. Jedna věc je chtít „nej nej nej“, jiná je reálnost (taková NEEXISTUJE). Šance se ti tedy limitně blíží k nule a to nemluvím o tom, že NEVÍŠ/nemůžeš vědět (podle mne viz výše) JAKÁ je tvoje představa. Představ si, že jsem jeden čas chodil se Slovenkou a ta prostě NEUMĚLA ani za boha říci „Ř“. Vždycky z toho vyšlo nějaké „šrž“. A mně to nepřišlo jako chyba či nedostatek, ale NAOPAK jako nesmírně ROZTOMILÁ vlastnost patřící tak nějak k ní, něco co ji činí unikátní (bez ohledu na fakt, že většina [nejen] Slováků to také neumí). :)

BTW – k tomu chtění „NEJ NEJ NEJ“… Tak BACHA! Chtít můžeš, ale čistě interně tak, aby nikdo jiný nevěděl. A především ne aliendrone, bo on na TOHLE prostě NENÍ!! ;) :D :D ;)

Nevím, protože žádnou představu ideálu nemám. Vlastně ideály nesnáším, jsou to dosti nebezpečné konstrukce přebujelého myšlení.

V životě taky nechceš ideál. Nechceš, nechceš ideálního policistu, a už vůbec nechceš ideální společnost (něco, jako Japonsko, ale ještě mnohem víc). Vytváří to neskutečný tlak, není to něco, co by bylo vhodné, ne tak potřebné.

My žijeme v docela zvláštní době. Učíme se šutr obecný a šutr nadobecný, mili, mikro, piko, femto, ato, atp., ale jak funguje lidská psychika, že člověk není chodící výpočetní středisko, tak na to si každý musí přijít sám.

Žijeme permanentně v illusi, že všecko vyřešíme myšlením. Spousta lidí „řeší“ „problémy“ tak, že o nich přemýšlí. Přitom to ale vůbec neumí! Je to naprosto to samé, jako by problém s motorem u auta řešil tak, že by ho – nějak – rozebral, a potom – nějak – složil. Bez návodu, bez jakýchkoli odborných znalostí, prostě podle toho, jak to cítí. A pak by se divil, že to nejede. 🙂

Pak to tak ale vypadá. Lidé vyhledávají lidi, o kterých si myslí, že něco řeknou, a tím jim poradí, a tím se změní jejich život. Tak to ale nefunguje. Já třeba vím, že když jsem byl puboš, tak mi spousta lidí dávala různé rady, nebo jenom tak řekla nějakou zkušenost, a že měli pravdu. Ovšem, ještě větší skupina lidí, mi dávala rady, nebo se snažila předat zkušenosti (i když se jich na radu nikdo neptal, a na jejich „zkušenosti“ nebyl nikdo zvědavý!), které byly absolutně zcestné a nesmyslné. Tohle nefunguje.

Řešením je poznat sám sebe, zkrotit sám sebe natolik, na kolik je to možné, naučit se žít s tím, že nejsme dokonalí, a potom člověk, tak nějak automaticky a přirozeně, pozná „příslušníka svého kmene“. Pozná ženskou, která s ním bude šťastná (protože když bude šťastná ona, bude šťastný i on) a pozná i opak. Samozřejmě, cesta k tomu je trnitá, methodou pokus – omyl, protože myslet znamená, skutečně, hovno vědět. Ale jinak to nejde.