Jak zpomalit vnímání času?

Změna pocitů, o tom se píše v mnoha knihách. Třeba Nekonečná síla od Anthony Robbinse. Vyšlo česky asi 1990, takže to bude na internetu. Podle toho stačí změnit vnímání daných věcí, prožívání. Nějakou ženu můžeš považovat za uspořádání atomů, přeměněné zvíře, nebo úžasnou bytost, která ti může změnit život. Třeba stačí změnit svůj názor na sebe, svět, okolí. Uvědom si, že to nebude hned. Na tom budeš muset pracovat, a i ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.

Nemám.
Stárnutí je přirozené.
S přibývajícím věkem bývá hůř letí to jako spřežení. 😉
Snad zpomalit životní tempo. nespěchat, nic neodbývat, vychutnávat.
S tím, že na vše máte dostatek času. Umět odpočívat.

Třeba tak, že nebudeš doma vysedávat u počítače nebo mobilu. Potřebuješ zážitky, ať už společenské, kulturní či cestovatelské (a nemusí to být zrovna cesta na Maledivy). Máme krásné hory, řeky, přehrady, rybníky. A za rok budeš mít tolik prožitků, že si je nebudeš ani všechny pamatovat.
😄

Ale vždyť jsi si odpověděl sám: máš pocit. No ale, pochop, Tvé pocity nejsou realita, jen Tvé pocity.

No jak:

• Převzít odpovědnost za svůj život. Je to Tvůj život. Je jen a pouze na Tobě, koho si do něj pustíš, koho ne, koho z něj vyhodíš, etc. etc. etc. Já nevím, co bys chtěl prožívat, prožitek se nedá vyvolat uměle, míníš-li však zážitek, tak opět, nevím, co si mám pod tím představit, to si musíš Ty v té hlavě sesumírovat.
• Pochopit, že člověk nemůže mít všecko. Úplně jinak musíš nakládat se svým časem, pokud si pořídíš babu a vyrobíš si s ní rodinu, třeba. Úplně jinak, pokud máš k tomu, třeba, staré rodiče, jeden Spiderman, druhému Helmut schovává věci po baráku. A ještě úplně jinak, když máš k tomu na krku hypotéku, a ještě úplně jinak, když máš k tomu na krku hypotéku a postižený dítě. Třeba. Prostě s tím musíš počítat, rozmyslet se, jestli, kolik dětí a nebo se – třeba – nebát toho si přiznat, že na tu péči o přestárlé rodiče / prarodiče nemáš (něco, jako Šakalí léta, a jak tetička zabíjela mouchu těžítkem). Jsou věci, které jsou neslučitelné, a nebo slučitelné jsou, ale v jiné kvalitě, v jiném rozsahu, etc. Ty si musíš v té hlavě srovnat priority, rozhodnout se, co vlastně chceš.
• Pochopit, že čas neexistuje. Víš, jak dlouhý je den, ne? Od rána do rána. A někdy mezi tím musíš spát, no tak, reálně, o to kratší. A víš, ne, jak dlouhý je rok? No, od jara do jara. A co potřebuješ vědět víc? Ano, potřebuješ nějaký ten zegar, alespoň přesýpací hodiny si s sebou vzít, do brašny, a pak je ale nezapomenout obracet, víš co, nebo tak něco, pokud teda nejsi na tom finančně tak, že se můžeš na to, že někde přijdeš pozdě, naprosto a komplexně vysrat! 😎 Ale i tak není špatný nějaký ten zegar mít, alespoň třeba sluneční hodiny, kdyby bylo potřeba se někde dostavit na čas v ouřad, nebo tak něco. Protože je taky možné, že se nedostavíš, a pak nebudeš bydlet ve vlastním bytě, teda po nějakou dobu. A to nechceš! 😅 Ale na co to potřebuješ jinak? Tak, snad, víš, co se za den doma udělat musí, co by se udělat mělo, a co se udělat může, tak bys měl být s to si ten den rozvrhnout tak, aby se udělalo minimálně to, co se udělat musí, no a ideálně i něco z toho, co se udělat může (protože to je potřeba). Ale na to nepotřebuješ furt čumět do hodin. To samé v práci: tak třeba když jsem řídil autobus, tak jsem věděl, že se musí 1× za den vevnitř umýt, protože lidi jsou prasata, že se musí odvézt tržba, že se musí každý den zkontrolovat, jestli všecko svítí, jak má, jestli jsou všecka kola, není mezi nimi, co já vím, šutr, jestli drží všecky šrouby a jestli mám obě tabulky registračních značek. To se muselo udělat. Pak bylo vhodné taky tu boudu umýt zvenku (tzn. projet myčkou), zkontrolovat stav oleje v motoru, vody, hlavně v období sucha taky stav stěračů, čas od času, aby se potom člověk v období dešťů nedivil, no a co dál, no, čas od času si uklidit u sebe, otřít volant, palubku, atp., čas od času zkontrolovat také vnitřní osvětlení, atp. A tak časem už víš, že když máš třeba den blbec, že se ti fakt jako nic nechce, tak uděláš to, co musíš, a jdeš se natáhnout, nebo někam na Kaffee, nebo tak něco. Ale víš, že nemůžeš mít den blbec pět, šest dnů v týdnu, tři měsíce po sobě. No a třeba na krámě je to to samé, pokud máš úsek, tak už víš, co se musí udělat a co by se udělat mělo, tak jako průběžně. A pokud nejsi debil, nebo ti do toho někdo nehodí „vidle“, což při práci s lidmi nelze úplně vyloučit (lze to však eliminovat na minimum), tak půjdeš domů na čas. A nebo můžeš být hlavou jinde, dělat ty věci tak nějak proto, protože tě to tak někdo naučil a / nebo prostě tak nějak automaticky, no a pak se divit, že to není, že tě – zase – chef pojebal, jak Saxanu, protože – co já vím – si zase někdo stěžoval, že máš v autobuse burdel, nebo že na krámě nebyly banány, nebo bylo zelený maso, nebo tak něco. No a když nemáš rodinu, nebo tak něco, tak ti obvykle nevadí, že – třeba – odejdeš z práce později, no ale tak si najdeš zaměstnavatele, který ti za to zaplatí, ocení to, že jo. No a když máš rodinu, nebo ty starý rodiče, nebo, co já vím, kráva se otelila, no tak zase nemůžeš jít z práce později, že jo, nebo ne až tak často. No tak si to musíš zařídit tak, abys netrávil v práci mládí. No dobře, ale když už v té práci jsi, tak nebo tak, tak ale čas neexistuje, prostě děláš, to nebo ono,
• Přestat chtít řešit následek, řešit příčinu. Podívej se, nedávno tu „frajerka“ psala něco jako, že jí chefka „donutila“ (chápu no, se jí na něco třikrát zeptáš a je donucená a když se na ní u toho ještě škaredě podíváš, tak stačí se zeptat jednou a je donucená! 🤦‍♀️😅) „podepsat výpověď“, no a že jí nechce dát žádné odstupné, a tap podobně. Jenže víš co? Taky psala, že ví, že chefka je v insolvenci, ale si létá pravidelně na dovolené a jezdí v BMW stodole, nebo tak něco. No tak to ti hlava nebere: tak ona ví, že ta baba je „Unterwasserman“, že vyjebává se státem (což ještě pochopíš), vlastně vyjebává s každým, no tak co, no tak se seberu a najdu si jinou chefku a jinou práci, ne? Tak jako zavčasu. Jasně, může být, že to třeba zjistíš, to co popisuju, začneš realisovat odchod, a v tom se ti stane ouraz a marodíš 3/4 roku. Může být, no, ale nebylo, jo, nebylo. No tak jak to dopadne? Samozřejmě, že jí baba přichystá Weischedelův frontový zážitek (takové stačí i to, že zaprší a má Weischedelův frontový zážitek – víš co), není otázkou jestli, ale kdy. No a co bude: bude uvržena do situace, kterou neumí řešit (to bylo opravdu zjevné, že neumí), to ji vykolejí, no a přijde něco, že ten její život nebude hezký: nehoda, baba jí ojebe, deprese, cokoli. A to ti hlava nebere, ona ti to úplně v pohodě napíše, pod kým dělá, a to vidíš, že ona je úplně mimo, prostě kdyby byla otrokem, bude jí lépe, nebo na robotu, na robotu kdyby chodila a „tak pán rozhodl“, tak bude šťastná, jako blecha. Ale ona nechápe ty konotace, že když si najde takovouto chefku, tak …, a věř, že to není jenom o práci, že to tak bude v celém životě. S „karamádkama“, s partnerem, ve všem. No ale pak pořád, vlastně, jenom hasíš problémy, to se pak není čemu divit, že ti – třeba – z toho hrabe. 🤷‍♀️😃 A projeví se to vždy a všude: stejně bisarní je chování spousty lidí ve vlaku. Já, vlastně, ani nechápu, proč tím vlakem jezdí. Dráha dává bonus a vlak dojede o ca 1/2 hodiny později (to není zpoždění, jo, zpoždění je nad hodinu). Začnou kušnit, ptát se průvodčí, jestli jim pojede „další vlak na Ústí“. No, na ústí nepojede nic, vlak pojede na elektřinu, diesel nebo parovoz, „na Ústí“ fakt jako ne. A co, jako, si myslí? Že to byl poslední vlak, teďka se to zavře a bude se to bourat, nebo co? Zbytečné otázky, jako. Ale hlavně, že mají placatý přístroj, ta ma ty IDOSy, nebo ÖBB Scotty, nebo tak něco a může si to najít během půl minuty. že do hodiny tam jede další vlak. Ne, bude kušnit. Tak proč tím vlakem jezdí? Vždyť to není nějaká „mimořádná situace“, to je standard, jako. Třeba. No protože oni neumí uvažovat dopředu, počítat s počitatelným, prostě jsou jako otroci, nebo malé děti, nechávají s sebou smýkat, nechtějí odpovědnost za svůj život. No ale potom „nemají čas“, protože vždycky jim něco „přijde do cesty“. Logicky, ale oni to nevidí. 😅

Smrt je ideální na zastavení času