Jak zapomínat špatné věci?

Lidská paměť je vždy selektivní, nicméně míra té selekce je silně individuální, proto, nelze blíže ustanovit. Já si pamatuju i to, jak jsem neuměl chodit, a vlastně, svým způsobem, i svůj příchod na svět. Stejně si nepamatuju všecko: moje sestra si pamatuje na úplně jiné věci, než já. Na většinu z nich si vzpomenu, ale nejsem s to pochopit, proč pro ní byly tak důležité, že si je pamatuje, nebo, pregnantněji, nejsem s to pochopit ze svého úhlu pohledu. A na některé se nevzpomenu vůbec, nebo spolužák mi říkal jednu příhodu ze základky, a já si na ni vzpomněl až za sedm let.

To je normální, a samo o sobě už by Tě mělo napadnout racionální řešení.

Ano, to, co si pamatuješ, není absolutní, materiální, pravda, je to pravda ryze subjektivní. Pamatuješ si to, co si chceš pamatovat – bylo-li to pro Tebe subjektivně positivní, Tvá paměť to subjektivně vnímá jako positivní. Bylo-li to pro Tebe subjektivně negativní, Tvá paměť to vnímá jako negativní.

Neexistují věci negativní; vysvětlím.

Když jsem měl na starost přijímání nových zaměstnanců, tak každému jsem říkal toto: každý člověk je s to ukrást a zavraždit, protože lidé budou krást do okamžiku, než skončí vlastnictví a vraždí od doby, co první chlap vzal kámen a máznul s ním druhého po hlavě. Tak to prostě je. Já se nesnažím změnit nezměnitelné, proto nikomu neříkám: nekraď! Jestli chceš, kraď si jak chceš, ale počítej s jednou věcí: kdo je neschopný, má být poctivý, kdo je křivák, má být chytrý. Proto, jestli tě chytnu, že kradeš, tak nepůjdeš na hodinu, půjdeš na minutu, a to papírově, budeš to mít v papírech, zavolám na tebe policii, oznámím ten přestupek nebo trestný čin a ještě ti garantuju, že tě v okolí nikdo ve kšeftě nezaměstná. A nedomluvíš se se mnou, argumentaci na mne nezkoušej, ztrácíš čas: můžeš se, klidně, pokusit mne pak venku zabít, ale stejně to udělám, a pak mne můžeš zabít. Ale o tu práci přijdeš, budeš to mít v papírech a dostaneš pokutu. Ne ze msty, nebo něčeho podobného, ale proto, protože jsi porušil pravidlo: nebyl jsi chytrý. Kdybys byl dobrý zloděj, tak tě nechytnu, jednoduché. Člověk má dělat to, co umí, takže když byl zloděj chycen, krást neumí a nemá to dělat. Protože společnost si může dovolit uživit pouze tolik zlodějů, kolik to umí, stejně, jako třeba holičů nebo zubařů. A protože mám smysl pro fair-play. Zloděj nepochopí nějaké moralisační thesis, ale tohle pochopí. Velmi dobře to pochopí!

Pokud Tě někdo urazil, tak Tě ale urazil proto, protože jsi si ho pustil k sobě. Prostě jsi se v tom člověku zmýlil. To je normální. Positivní na tom je, že si můžeš sednout a přijít na to, co jsi viděl, ale neřešil, nebo neviděl, ale mohl vidět. Nic negativního na tom není.

Pokud Tě někdo okrade, tak Tě okrade ale proto, protože jsi mu to umožnil: nezajistil jsi dostatečně barák, nezamkl jsi auto, zamkl jsi kolo zámkem z Jednoty za stopade, etc. etc. Takže si sedni a přemýšlej, kde jsi Ty udělal chybu.

Chceš-li změnit svět, změň sebe, a dokonce je to i křesťanské: Chceš přivést Kristu králi jednoho světce? Přiveď: sebe!

Tedy: změň sebe, změň svůj pohled na věc!

Zdroj: http://www.ika­tolici.cz/daruj­me-kristu-krali-alespon-jednoho-svetce/

Nemyslite na špatné veci, ak chcete na ne zabudnúť.

Odpustit, pokud to jde. Já jsem za život potkal sem tam nějakého hajzla, který se mi ze závisti snažil zkomplikovat život. Ne vždy se mu to podařilo. Ale naučil jsem se i odpouštět. Je to přímo v tom slovu: od – pustit. Prostě to vypustit z mysli. Je to někdy těžké, ale jde to.

Sociálně zralý člověk to umí. Člověk zná světlo i tmu, zákony protikladů.
Některé vzpomínky člověk vytěsní (čas). Není nuzné „zapomenout, je dobré udělat čáru. ŽÍT přítomností, nebabrat se v minulosti A hlavně NEHÝČKAT si nepříjemné vzpomínky, nelitovat se, zbavit se vzteku. Tedy odpustit a nepěstovat v sobě pocity křivd!!! Stavět se do role trpitele je zhoubné. Nic „nerozebírat“ před spaním.
I s odstupem času, lze hodnotit vše jinak. Pokud člověk něco vypráví/vzpomene si, mělo by to být bez emocí. Bez záporných emocí. Prosté konstatování.
Mnohé generace křik, příkoří, urážky i útrapy posunulo vpřed a zocelilo. Kdo chce, ten se ituje a „kácí“.
Všechno jde, když člověk chce, jen malé děti ne…. ;D