Už jsem jednou odpovídala – http://www.od­povedi.cz/otaz­ky/jak-vzniklo-rceni-labuti-pisen

"Apollón dostal od Dia nejen krásu, ale i vůz, do něhož byli zapřaženy labutě. "Projížděl"se s nimi po světě. Po něm to ve středověku dělali i různí pohádkoví rytíří (např. Lohengrin). Tyto labutě byly bájní ptáci, nadaní lahodným teskným zpěvem. Šlo sice o nářek nad zamrzlou vodou, kdy není dost potravy, ale fantazie lidí vytvořila své. Pokládala labutí zpět za krásný a prorocký.

Ozýval se zřídka, ale vždy věštil něco neblahého, většinou smrt. Nejkrásnější píseň prý labuť zpívala, když ohlašovala vlastní zánik. Zpět, kterým se loučila se životem, prý byl tak vroucí a smutný, že nad ním dojetím tichla veškerá příroda. Všichni antičtí lidé, básníci filozofové této báji věřili a zaházeli s ní jako se skutečností.

Labutí zpět ztotožňovali s posledním tvůrčím činem nebo projevem umírajícho člověka.

Podle knihy Zakopaný pes od Bedřicha Fučíka.

Ješě doplňuji z téže knihy:

Např. „Sokrates podle Platónovýcch slov hleděl vstříc své smrti bez obav a obrací naruby smysl labutího "sbohem životu“.

"Zdám se vám snad horším věštcem, než jsou labutě, které zpívají, když mají zemřít – a naříkají nad svou srmtí a se zármutku zpívají na rozloučenou?

Mně je vše jasné, že nezpívají ze zármutku, nýbrž proto, že jsou to ptáci Apollonovi, mají věštecký dar a předpovídají, co dobrého je po smrti. Zpívají a veselí se v onem den mnohem víc, než v dřívějším životě."

Proto dnes naopak poslední „labutí zpěv“ básníků a vědců nezní vždy smutný, naopak, bývá to prudké, slavné, vítězné, i když teskné vzplanutí plamene před uhasnutím, konečná závěrečná slova života, země a jejích krás, viděná v křišťálovém jasu nesmírných dálek, zbavená už vší malichernosti, rmutu a kalu."

Je pravda, že Wiki je stručná, uvádí jen význam, nikoliv původ.

Upravil/a: annas

http://cs.wiki­pedia.org/wiki/La­but%C3%AD_p%C3%AD­se%C5%88
Annas vám to jistě vysvětlí na větší ploše.