Jak vyřešit tuto patovou situaci?

Moje situace by byla na dlouhé vysvětlování, tak použiji pro ilustraci fiktivní příklad, abych ji trochu lépe uvedla v praxi – byť to bude asi působit infantilně. :D Ale vezměte v potaz, že pro mě to je jenom určitá symbolika.

Již nějakou dobu se pohybuji na jistém pískovišti. Svého času jsem si tam hrávala velmi ráda, měla tam kamarády, hodně lidí jsem tam znala a měla tam i svoje oblíbené bábovičky. Jednou jsem se zamilovalo do kyblíčku s květovaným zdobením. Bohužel na to, abych takový kyblíček kdy vůbec mohla mít, tak jsem musela projít celou řadu procedur, od prověřování ve skákání panáka až přes půlroční průpravu v manipulaci s takovým kyblíčkem. Nicméně když už jsem měla všechno splněné a měla ten kdyblíček dostat přímo do ruky, tak mi ho vytrhli a praštili mě s ním tak moc po hlavě, až mě z toho bolí hlava kolikrát ještě dnes. Bránila jsem se zuby nehty, ale přesila byla velká. Řekla jsem i pár věcí, díky kterým mě ostatní děcka znenáviděla. Následovaly nevolnosti, dost brutální otřes mozku. Z pískoviště jsem utekla a dlouho neměla odvahu se tam vrátit. Po dlouhé době sestávající s dlouhé řádky měsíců jsem se konečně odhodlala se na pískoviště vrátit. Jen jsem tam vstoupila, už na mě byli hnusní, že jsem se radši zdekovala a raději odešla – a to jsem měla na hlavě čelenku, kterou ode mě všichni očekávali. Zase plynuly měsíce a já to zkusila zase, protože tohle pískoviště jsem prostě měla ráda. Jsou jiná pískoviště samozřejmě, ale žádné není takové jako toto. Prostě nikde není ten písek takový. Nevím, jestli to někdo pochopí. Nakonec jsem se tedy vrátila a po promluvě s několika kápo mi byl přidělen pro někoho možná také hezký, ale pro mě už ne tak zajímavý kyblíček. Na ten původní můžu asi jednoduše na velmi dlouho zapomenout, pokud vůbec budu mít šanci se k němu dostat. Takže držím v ruce naprosto jiný kyblíček, který sice slouží docela stejně, ale není takový, jaký jsem ho chtěla. Sedím na pískovišti a stavím hrad z písku, který mi dal opravdu dost zabrat a ještě víc bude chtít. Nicméně aby to nebylo takové jednoduché, tak mi ubírají písek a občas mě něčím přiškrtí, abych z toho neměla takovou radost. Teď jednám o tom, že by to ti kápo mohli taky stopnout a přestat mi dělat neustále takové příkoří, ale těžko říci, jak se vrchnost vyjádří.

A moje dilema nyní tkví v tomto: Postavila jsem opravdu nemalý hrad, který pro mě dost znamená. Sice je stavěný kyblíčkem, který mi nevyhovuje, ale i tak mi hrad dal opravdu hodně práce. Navíc se objevily 2 děti, které se ke mě přidaly a zdá se také je to baví. Možná dokonce mou práci i svým způsobem obdivují. Nicméně já pořád vím, že ten kyblíček je jiný, než jsem původně chtěla a i když pro ostatní pokračuji dál, tak mě samotné to takové potěšení nepřináší, protože to je v jistých ohledech diametrálně odlišné, než to mělo být. Navíc během mého pobytu zase na pískovišti mě zase pár lidí vším možným třísklo po hlavě – jen tak, protože šli kolem a nebo jsem něco nahlas řekla. Nevraživost na mém nejmilejším pískovišti neustále přetrvává. Já nyní stojím před otázkou, jestli hrad z písku a i kyblíček, který mi byl milostivě přenechán, protože ho fakticky nikdo jiný nechtěl, mám opustit. Nicméně když to udělám, tak se do toho někdo jiný navrtá, hrad zbourá a nebo překope podle svého. To už se mi totiž také jednou stalo. Navíc ty 2 děti se na mém hradu podílejí rády.

Takže co mám udělat? Mám brát ohledy na ty 2, kteří se mnou plácají ten písek rádi, i když nejspíš vrchnost rozhodne, že mi nebude vyhověno a budou mě škrtit dál, a mám zůstat a pokračovat v plácání písku s kyblíčkem, který se mi nelíbí a líbit asi sotva kdy začne? Nebo se na celý hrad z písku mám vykašlat, nechat ho stát pro ty dva, nebo ho případbě zbořit a odejít do rohu a tam si sednout a naprosto se neangažovat na dění na pískovišti a nebo odejít docela z pískoviště naprosto pryč s tím, že jsem svůj vysněný kyblíček nikdy ani nedržela v ruce a každý jiný, kdo se tam pohne, tak ho dostane a já to vidím? Nebo bych se měla začít snažit získat právě to, co od začátku chci a bylo mi to upřeno, ačkoliv jsem všechno splnila do posledních puntíku?

Ještě abych doplnila, tak není ani jisté, jestli se vůbec mám šanci k tomu květovanému kyblíčku vůbec dostat a když zase budu stát před předáním, tak mě s ním můžou třísknout po hlavě znovu a tentokrát ještě hůř než prve. Sice se milostivě shodli, že to můžu zkusit znovu se k němu dostat, ale to musím projít zase celou procedůru, která není až tak nenáročná a krátkodobá. Pak budu stát zase před celou partičkou, která se bude rozhodovat, kdo si do mě kopne a kdo ne a jestli vůbec dostanu ten kyblík do ruky, ačkoliv jinému jej dají naprosto bez problémů a ještě ho za to pochválí.
Doplňuji:
Děkuji všem za odpovědi. Velmi jste mi pomohli. Hlavně Kelt, kterému děkuji obzvlášť. Položil pár dobrých otázek. Já se do této doby ptala hlavně: Proč se mi to sakra stalo? A odpovědi na tyto otázky jsou.

Ale, co bych měla udělat, abych získala to, co chci? – Sklonit hlavu a vlést hodně lidí za zadnice.
Udělala jsem všechno pro to, abych dosáhla toho , co jsem si přála? – Ano, do posledního puntíku.
Mám pro to všechny předpoklady? – Ano, já ano.
Není nikdo lepší, nemůže být příčinou něco , co jsem neudělala, nebo udělala špatně? – Jako ostatní jsem nebyla ochotná snést naprosto cokoliv a při útoku jsem se bránila.
Volila jsem správnou strategii? – Ne. Ale kdybych si tohle nechala udělat, tak bych si sama sebe už nikdy asi nevážila.

Hra na pískovišti s kyblíčkem? Potřebuješ ten kyblíček a být na tom pískovíšti? A proč. Co je pro Tebe důležitější? – Důležitější je ten kyblíček. Na pískovišti mi dobře není.

Takže odpověď na všechno zní: Půjdu hledat stejný kyblíček jinam, kde mi nebude neustále někdo dělat pořád nějaké příkoří. Hrad předám tomu, kdo o něj má zájem a najdu si jinou skupinu, která mi bez problémů dá, co potřebuji, takové jaké potřebuji a nebudou se neustále tvářit, že jim dělám něco špatného pouhou svou existencí a místo neustálého trestání mé osoby za nic mou činnost ocení.

Ještě jednou děkuji. :)