Jak vlastně funguje pud sebezáchovy?

Pud sebezáchovy byl v tomto případě nejspíš přebitý penězi: tito lidé si mohou dovolit úplně všechno, proto si připadají nezničitelní. Navíc i v každém člověku se uhnízdila představa technologií jako všemocného pomocníka. Příkladem jsou technologie v medicíně, na které většina lidí spoléhá.
Dříve technologie mohly sloužit lidem, i když třeba jen jako vedlejší produkty např. kosmického výzkumu, vojenského výzkumu (nové materiály). Dnes už se pro lidi technologie vyvíjejí jen ke kontrole a šmírování. A opakované komzumaci (farmaceutický průmysl). Lidé jsou už zdrojem zisku- Náš zákazník- náš zisk.

Velikou roli zde hraje důvěra ve zdravý rozum a spolehnutí se na jiné z vlastního druhu. Pud sebezáchovy s tímto nemá co dělat.
Chápej, nastupuješ do letadla a věříš ve zdravý rozum pilota, důvěřuješ stroji a statistikám, jinak bys do letadla nastoupit nemohla, nic by tě nepřinutilo. Prostě se spoléháš, důvěřuješ. Tohle není adrenalinový sport. Ty můžeš v letadle pociťovat tíseň, pud sebezáchovy ti může velet- vypadni odtamtud, jenže ve tvé hlavě vše převáží jakási společenská neboli „stádní“ nastavení/roz­hodování a penězolačná společnost tvé pudy sebezáchovy už přece dávno vysvětlila po svém nekonečnou řadou různých fobií.
V politice přece také nejde o adrenalinové sporty a přesto rozhodnutí tamních jednotlivců a pozdější ustanovení/uzá­konění těch jejich rozhodnutí v tobě dozajista spustí pudy sebezáchovy, ne snad? Protože mi je snadno spustí a podle sebe vnímám i ostatní občany stojící mimo politiku, chci říci společnost mimo státní aparát. Přece aby vůbec mohlo dojít k negativním nebezpečným změnám v tom mém osobním životě na takové úrovni, na jaké k nim došlo při akci „kovid“ a ostatním navazujícím, až kriticky nebezpečně ohrožujícím můj osobní život, trvajícím vlastně dosud, musel jsem svůj přirozený pud sebezáchovy značně potlačit. A rozhodně nebudu sám. Naopak. A co by následovalo a jaký by byl „vývoj“ těch konkrétních členů naší politické scény (kteří se o změny „postarali“) v případě, že bych se choval zcela přirozeně a tedy svůj prapůvodní pud sebezáchovy značně nepotlačil, sem napsat nemohu, neboť ze zcela přirozené variace jednání automaticky pramení protizákonná jednání. Čili zde jasně vidíš/chápeš, proč je nutné (a zřejmě vlastně žádoucí) pudy sebezáchovy potlačovat. Až tak snadné to je.
No, a co teprve u lékaře, když ten zčista jasna ví o vašem konkrétním nitru víc, než vy z něj cítíte tak, jak je vyzařováno. To je teprve adrenalin!
RIP posádce ponorky (u níž příčinou smrti bylo s nejvyšší pravděpodobností podchlazení, což je „dobrá“ smrt a zde vlastně ta nejlepší z možných). RIP.

Upravil/a: zjentek

Ono je to tak, že vývojově a od narození jsme ten pud sebezáchovy zdědili tak, že funguje okamžitě – pokud se člověk ocitne v akutním vysokém nebezpečí, tak tak ten pud ho nutí, aby se z toho rychle a bez většího přemýšlení dostal. Takže dejme tomu, pokud v domě hoří, vyběhneš ven. Dokonce, i když spadneš nečekaně do vody tak kolem sebe začneš plácat rukama a řvát pomoc.

Jenomže pokud něco plánuješ do budoucna, tak pak ten pud nefunguje včas . Mozek si pak nalhává co chce. Že rychlá auta jsou vlastně bezpečná , že ponorky jsou bezpečný, dokonce že většina adrenalinových sportů jsou poměrně bezpečných (když se to teda člověk naučí), takže těch pár minut adrenalinu, když se ten pud sebezáchovy zapne ale člověk ho překoná (vědomě potlačí) za to stojí. No jo, někdy to nevýjde..A jak se to zpívá v té tklivé písni „všichni se pak ptají, komu to hrají“…

Ano, u milovníků adrenalinových sportů, nebezpečných výzev a neprobádaných cest je to o potlačování pudu sebezáchovy. Může za to zmíněný adrenalin – hormon, který člověka vybičuje a přinese zážitek, ze kterému může mít uspokojení, co dokázal (třeba zdolal vrchol).

Zdroj: https://www.spek­trumzdravi.cz/psycho­logie/pud-sebezachovy-jak-jej-lze-definovat-a-proc-je-tak-dulezity

To není úplně přesně řečeno, spíš na něj nedbají.

Moderní člověk přirozené pudy, z velké části, nepoužívá, protože je to pro něj jednodušší a pohodlnější. Samozřejmě, že když se dostane do nějaké situace, která to vyžaduje, že se ty pudy přihlásí, ale to neznamená, že ten člověk „poslechne“.

Zdravý a racionální člověk nebude mít potřebu potápět se ve vraku Titanicu, nebo dělat něco podobného (skákat na laně atp.). Nebude, proč by měl mít?

Ne, za tím stojí to, že si, buďto, něco dokazuje, no a nebo chce, alespoň na chvíli, na něco zapomenout.

Je to pořád to samé dokolečka dokola: život mimo přítomný okamžik, říše illusí, představ, apriorismů.

Jeden to bude dělat, protože věří tomu, že to musí dělat, aby byl „pravý chlap“. Protože má mindrák z toho, že nedosahuje ideálu: vytyčeného otcem, vytyčeného partou, vytyčeného vlastní představou, jejíž původ je bůhví odkud.

Druhý to bude dělat, protože má nějakou představu o svém životě (pro toto, prosím, připusťme, že ta představa je reálná a realisovatelná), ale žije v módu oběti. Prostě „to nejde“, protože. Samozřejmě, že je nasraný na celý svět, zejména na své (blízké) okolí (protože oni mu to „kazí“, oni ho „nutí“, etc. etc.). no a tohle je forma ventilace. Ten zážitek, takový nebo makový, způsobí, že nemusí přemýšlet, alespoň na chvíli, protože, samozřejmě, on si velice dobře uvědomuje, že to jde, a že za to může on, že to není, ne „ti druzí“. Uvědomuje, akorát to nechce vědět, protože by najednou za to mohl on. Tihle lidé nevydrží v klidu, furt musí hrát televise, furt musí hrát rozhlas, a když to nejde, tak alespoň vezmou placatý přístroj a čumí do něj, prostě, potřebují být zabavováni, aby nemysleli, protože to myšlení je jim nepříjemné. No a skrze ten zážitek nemyslí.

Třetí možnost je, že bude následovat příklad. Každý člověk se, většinou někdy v pubertě, v zásadě rozhodne, jestli bude individualitou, no a nebo jestli se přimkne k tzv. referenční skupině. Tou skupinou může být úplně cokoli: rodina, náboženství, politická strana či politické hnutí (s prvky náboženského kultu, že?), ale taky „cellebrity“, různé ty idoly, no a pokud si takový jedinec vybere za vzor nějakého „Arnolda skákatele“, no tak skáče na laně. Třeba.

Ten výčet chápej jako demonstrativní, nikoli taxativní, a opravdu pouze jako stěžejní, rámcové, důvody, nikoli vyčerpávající popis, který Ti dá odpověď na vnitřní pohnutky každého. Nedá, bude to silně individuální, a v zásadě kumulací těchto třech faktorů,

No a prakticky to funguje na stejném principu, jako – co já vím – když máš umýt posranou mísu, nebo pomoct zraněnému. Taky to není příjemné, asi nikomu to není příjemné, ale uděláš to, protože je to potřeba. No, tak on překoná ten přirozený pud, který si v té své říši domněnek zaškatulkuje pod pojem strach, no a je to. 🤷🏽‍♀️😃

Mohou mít tento pud potlačený, trpí tzv. bezpečnostní dysfunkcí.

Pud sezáchovy s ponorem k Titaniku nemá nic společného…před­pokládám, že nechodíš kanály, ale pohybuješ se v „normálním“ provozu…pokud nevlézt do ponorky je dle tvého pud sebezáchovy, tak bys nikdy neměla sednout do auta a v podstatě nevycházet z domu a ještě si ho pořídíš z betonu a pod zemí, protože i ten obyčejný ti může spadnout na hlavu…
aříká se tomu PUD, takže je to věc přirozená a vrozená…ale funguje jen ve stresových situacích, kdy ti jde opravdu o život, vše ostatní, co nechceš udělat je jen strach a racionální vyhodnocení rizik…
adrenalinový nadšenci pud potlačený nemají, ale vytvořili si návik na adrenalin, který je pro ně drogou…

Myslím že jde o adrenalin kterému lidé podlehnou a pak už je to jako droga. Stranou se závislí a jakékoliv závislosti se velmi těžko odolává. Nehledal bych v tom více..

https://www.he­llocities.onli­ne/group/mysi­te-200-group/discussi­on/81c08441-b739-4de4-b1d0-0396b789e8ea
https://www.he­llocities.onli­ne/group/mysi­te-200-group/discussi­on/83b58b1a-a448-4969-9336-b5e1942e28da
https://www.he­llocities.onli­ne/group/mysi­te-200-group/discussi­on/8eceaae8-6a6c-476c-b188-f1b15e162c64
https://www.he­llocities.onli­ne/group/mysi­te-200-group/discussi­on/1e1f9e92-0577-40c2-8db8-850161c90ce6
https://www.he­llocities.onli­ne/group/mysi­te-200-group/discussi­on/a0df78c1-1684-485d-ba7d-2f4fbfdc3071
https://www.he­llocities.onli­ne/group/mysi­te-200-group/discussi­on/f101a583-978e-45b2-9bb7-ef15c1975d3d
https://www.the­burntchefprojec­t.com/group/the-burnt-chef-project-support-group/discussi­on/7c43cdd9-10bb-4703-8719-a7550ae71a8a
https://www.blac­kgolfdirectory­.com/group/blac­kgolddirectory-group/discussi­on/493204da-5254-4aef-a46d-0b407156113d
https://www.ar­tepajucara.com­.br/group/mysi­te-200-group/discussi­on/5ec24f44-90d9-4081-8041-220520cafe80
https://www.ra­icesbrewing.com/grou­p/raices-brewing-co/discussion/ac040f06-b4aa-43c0-a66b-2b1ae0bd9e97
https://tupy.ac­.th/question/ดูฟรี-อุลตร้าแมนเดกเกอ/
https://tupy.ac­.th/question/ดู-หนัง-อุลตร้าแมนเดกเก/
https://tupy.ac­.th/question/ดูหนัง-อุลตร้าแมนเดกเกอ/
https://tupy.ac­.th/question/hd-อุลตร้าแมนเดกเกอร์-การ/

Pud sebezáchovy je někdy označován jako „syndrom bojuj nebo uteč“. Je to naše vlastní obrana, instinkt spojený s přežitím, který nám umožňuje reagovat na rizikové situace prostřednictvím nutkání vyhnout se nebezpečí nebo mu čelit.

Lidé, kteří pravidelně riskují svojí bezpečnost například při adrenalinových sportech, neztrácejí svůj pud sebezáchovy. Naopak, jej mohou mít velmi dobře rozvinutý, protože jsou často připraveni na nečekané události a jsou schopni rychle a efektivně reagovat v krizových situacích.

Rizikové aktivity mohou také vyvolávat adrenalinové reakce v těle, které mohou posílit schopnost jedince kreativně a flexibilně smýšlet a jednat v těchto situacích. Je také důležité zmínit, že ti, kdo se věnují takovým aktivitám, často značně investují do své bezpečnosti, například skrze kvalitní vybavení, trénink, přípravu, atd.

Nemělo by být zapomenuto, že pud sebezáchovy není jen o fyzické bezpečnosti. Může také zahrnovat psychologické a sociální aspekty našeho života – tj. touhu po sociálním zapojení, po naplnění, nebo například po respektu od ostatních. Tyto aspekty mohou také motivovat lidi k účasti na rizikových aktivitách. Proto to neznamená, že by měli ten svůj pud sebezáchovy potlačený.