Jak těžké je plné plátové brnění a jak těžká je kroužková zbroj a které jsou jejich výhody a nevýhody?

Každé brnění jinak. Záleží na velikosti a na tloušťce brnění, stejně tak u kroužkové zbroje. Odhaduji , že kompletní brnění mohlo mít cca 15 – 20 kg. Jistě ale i zde byly vyjimky. Výhody obojího byly ty, že chránili tělo před zraněním. Nevýhody byly menší pohyblivost a relativně velká váha.

Plná plátová zbroj se vší všudy vážila kolem 40kg. Záleželo na provedení – tloušťka plátů, míra překryvů atd. Její hlavní nevýhodou oproti kroužkové zbroji kromě hmotnosti byla i relativně nižší pohyblivost a špatná průvzdušnost (hlavně v létě to bylo peklo), výhodou byla vyšší ochrana proti úderu zejména tupou (kladivo, palcát – rozložila energii úderu na větší plochu), ale i sečnou (meč, sekera) zbraní a především proti střelám (šípy/šipky).

S postupným zvyšováním kvality kroužkové zbroje (komplikovanost výpletu > odolnost proti penetraci střelou), která na rozdíl od plné plátové umožňovala daleko větší pohyblivost přicházela i „protiopatření“. Lučištníci/kušiníci měli mezi běžným střelivem speciální střely (dnes bychom je nazvali „protipancéřové – armor piercing“) s mimořádně dlouhým (až 10cm) velmi úzkým hrotem (minimální vrcholový úhel na špičce) z vysoce kvalitního železa, které umožňovaly šípu/šipce průnik výpletem kroužkové zbroje. Takové střely byly ovšem proti plátové zbroji naopak zcela neúčinné (jemná ostrá špice ve zbrojním plátu „nenašla skulinku“/nemohla být svedena do mezírky mezi kroužky-výpletem kroužkové zbroje), došlo k jejímu zdeformování, což v konečném důsledku schopnost penetrace takové střely ještě snížilo (rozložilo dopadovou energii na větší plochu).

Pochopitelně byly vyvinuty i střely prorážející plátovou zbroj (s mnohem kratším a tupějším hrotem – podobně jako dnešní AP střelivo), jenže jednak v bitevní vřavě nebylo snadné si „vybírat cíle“, za druhé rytíři pod plátovou zbrojí obvykle nosili kroužkové oblečení – kapuce, košile, rukavice, nezřídka i tělový komplet. Pokud průrazná „tupá střela“ prošla plátem, drátěná košile pod plátem ji spolehlivě zastavila tak, že došlo k minimálnímu či žádnému zranění.

Co se týká omezení pohyblivosti při použití plátové zbroje, tak tradované zkazky o „nemohoucím rytíři“ spadlém z koně jsou jen legendou, rytíř se dokázal bez cizí pomoci postavit na nohy – dokázal v ní udělat byť ne zrovna lehce třeba i kotrmelec. Vychází pravděpodobně z nepochopení středověkých reálií záměnou bojové plátové zbroje s mnohem pozdější a těžší zbrojí turnajovou (což je úplně jiná kategorie zcela jednoúčelové, v reálném boji nepoužitelné zbroje), v té se rytíř opravdu často nedokázal postavit/vylézt na koně bez pomoci další osoby (osob/zvedacího zařízení)!

Pozdně středověký rytíř (v plné zbroji) tedy měl na povrchu převážně bílý plátěný převlek [často s erbovním znakem nositele, případně s vyobrazením kříže u řádových rytířů], sloužící jako ochrana zbroje před Sluncem, jež jinak dokázalo rozpálit zbroj natolik, že rytíř omdléval z úpalu – tuto vymoženost zavedli/přinesli křižáci z blízkého východu. Pod tímto přehozem byly plátové dílce zbroje a pod nimi měl kroužkovou košili, která primárně chránila meziplátové mezery a místa nekrytá pláty, následovala kožená polohazuka (s plátěnými/sla­měnými vycpávkami – chránila tělo před nechtěnými otlaky od zbroje + vhodně doplňovala mezery, aby zbroj „lépe seděla na těle“ + další dodatečná ochranná vrstva) a teprve pod ní byla obyčejná, obvykle lněná košile přímo na těle. Jak vidíš, tohle všechno na sebe navléct nebyla maličkost a už jen pobývat v tom několik hodin (natož bojovat) byla ohne sranda a nositel byl prostě „chlap ze železa“ i v přeneseném slova smyslu!

Faktem ovšem je, že takto vybavený rytíř v bitvě běžně pobil několik desítek lehčeji vystrojených nepřátel, přičemž vypadal jako jehelníček, kterak z něj trčely ve zbroji uvízlé nepřátelské šípy.