Jak taktně připomenout staré osobě, že není od věci mít závěť?

To je každého věc, zda sepíše závěť. V první řadě se dědí ze zákona (neopominutelní dědicové).

Pokud spadáš mezi zákonné dědice tak ti to může být jedno. Pokud ne tak taky.

1 – malé dieťa budúceho pozostalého: „Babička a keď ťa pochováme, toto bude náš dom?“
2 – budúci pozostalý: „Babička, vieš, keby náhodou, kde je uložený závet?“
3 – budúci pozostalý: „Babička, tak ako sme sa dohodli, ideme na dovolenku do Karibiku a malú nechávame u teba. Ozaj, keby sa niečo stalo, necháme ti tu aj naše závety. Odlož ich, prosím ťa, k tej tvojej Poslednej vôli…“

Ako to je v skutočnosti neviem, deti sa ešte na môj závet nepýtali. Ale asi preto, že moje druhé meno je „Nesmrteľná“.

Upravil/a: led

Je obtížn odpovědět. S někým se dá mluvit o těchto věcech, s někým vůbec ne. Začal bych tím, že je dobré a všem prospěšné, pokud je ve všem pořádek.

V každém případě by to bylo netaktní. Pokud dotyčná osoba zrovna netrpí stařeckou demencí, pak si buď jist, že na to myslela. Pokud se rozhodla závěť nenapsat, pak je to její rozhodnutí a nikdo by jí do toho neměl kecat.

Rozhodně bych „nepřipomínala“. Jestli někdo napíše závěť, nebo ne, je to jen na jeho rozhodnutí. Pokud by nějaké „nezdárné“ dítě chtěl/a vydědit (z právoplatných důvodů vydědění), pak to jistě udělá. Jsem zastáncem hesla „Žít a nechat žít“, nemanipulovat.:-))

Nijak.
Považuji to za nejapnou drzost.