Jak si zdvořile nechávat vymluvit bludy od cizích lidí?

Filip84

Já jsem, kdysi, něco podobného řešil s holkou, která měla, officiálně, diagnostikovánu paranoidní schisofrenii (paranoidní byla, to ano, oni byli vůbec paranoidní rodina, např. fotr věřil, že sousedka pod nimi /úplně obyčejná ženská, účetní/ má na stropě nějaké „štěnice“, kterými je odposlouchává, tak jednoho večera vypli hlavní jistič v bytě, seděli v obýváku na zemi a poslouchali, asi dvě hodiny, jestli jako neuslyší nějaký „šramot“, že by tím dokázali ty odposlechy, prostě creepy family!), ačkoli je spíše pravděpodobné, že schisofrenií netrpí. Vlastně, téměř jisté. Ale to, pro toto, není podstatné.

Ta holka měla těžké deprese, a i když měla předepsána antidepresiva, tak je nebrala, protože matka byla paranoidní, že jí ta antidepresiva budou škodit (matka z nich byla nejvíc creepy!). Takže holka byla v depresi, krom toho neměla sebevědomí (nelze hovořit o nízkém sebevědomí tam, kde nic podobného sebevědomí vůbec neexistuje) a tvrdila, že slyší různé hlasy. A, podle zásady „ani bůh si nebude vědět rady, co s tebou!“, a jak to tak ve vesmíru bývá, jsem se k tomu nějak nachomýtl. Ona chodila k psychiatrovi s matkou, a tomu stereo lhaly. K psycholožce nechodila, protože matka řekla, že to nemá smysl, že by jí ještě ublížila (prostě: paranoia).

Dostat jí z těžké deprese nebylo snadné. Já jsem jí vysvětlil, že na deprese existují tyto léky: a) výprask, pořádný a pravidelně (opravdu to zabírá, Rusové to mají klinicky ověřené), b) pohyb, pořádný a pravidelně, c) antidepresiva. Jiná cesta není.

To moc nepomohlo, protože hýbat se nemohla, protože se „bála“ lidí, a tak nakonec jsme nějakým způsobem „rozdojili kozla“, že ta antidepresiva brala, aby matka nevěděla, já jsem jí vysvětlil zásadu „to dá rozum, že když strejda nemůže chodit, že nemůže dělat jelena“, tj., že když bude celý den sedět uprostřed obýváku se zataženými žaluziemi a závěsy potmě, mít v uších pecky, a v tom tu svoji šílenou muziku, na těch peckách sluchátka do traktoru a přemýšlet nad tím, jestli si náhodou kytka venku nemyslí, tak že to lepší nebude, a že má beztak z toho, jak tam sedí zavřená, zaprděný mozek. Takže jsme se naučili vidět světlo venku, otevírat okno, a alespoň pár hodin denně se věnovat smysluplné činnosti.

Takže, až se, jakž takž, zastabilisovala, i ty léky zabraly, jedno s druhým, že s ní byla vůbec nějaká řeč, tak jsme začali rozplétat to zamotané klubko toho, proč je problém, že si lidé myslí. A, nakonec, jsem jí to vysvětlil zhruba takto:

Pokud jsou to tví příbuzní, blízcí – fotr, mama, brácha, ségra, tak už jsme probrali asi desetkrát, že už jsi se jich, každého, asi 200× zeptala na to samé, a oni ti odpověděli. Jsou dvě možnosti: buďto jim věříš, a pak tě ta odpověď uspokojila, nebo jim nevěříš, a pak se cítíš být neuspokojená. Pokud jim věříš, tak se jich nemusíš ptát, po 201×, jestli opravdu se nebavili o tobě, když se bavili o opravě komínu. Napadne tě to, že jako se baví o tobě, ale ty si vzpomeneš, že už jsi se jich 200× zeptala, oni ti 200× řekli, že ne, že se o tobě nebaví, ty jim věříš, takže jim budeš věřit i teď a nepůjdeš se jich znovu zeptat na to samé dokola, nebudeš srát lidi kolem sebe, kušnit a dělat vlny. Samozřejmě, kdyby to bylo neúnosné, no tak se, holt, zeptat půjdeš. Ale opravdu neúnosné, ne, že se – zase – nad tím ani nezamyslíš!

Pokud jim nevěříš, že říkají pravdu, a 200× jsi se jich zeptala, a přesto jim nevěříš, tak jim nebudeš věřit ani na po 201×. Takže se jich nepůjdeš po 201× zeptat, protože není žádná pravděpodobnost, že jim na 12,356 pokus uvěříš. Není. A já ti, za chvíli, vysvětlím, co s tím dál.

Pokud jsou to cizí lidé, tak šli jsme se několikrát projít, ty jsi si sundala ty sluchátka „dla traktorzystów“, přestala jsi po každém čumět, jak kdyby ti znásilnil bráchu a zavraždil fotra, protože opravdu není nic divného, že na tebe lidi čumí, jak na vraha, když na ně ty čumíš, jak na vrahy, a ještě k tomu máš ta sluchátka a vůbec vypadáš, jak kdybys právě dostala v Kroměříži vycházky, věnovala jsi se vycházce, čuměla jsi pod nohy, přestala jsi vrážet do kandelábrů, a tak vůbec jsi si ověřila, že si tě ti lidi – obecně – nevšímají vůbec nějak víc, než kohokoli jiného. Takže, logicky, není důvod, aby si ti lidi o tobě mysleli víc, než o komkoli jiném, koho potkají na ulici. Takže, když tě napadne – zase – nějaká myšlenka, že ten člověk si o tobě myslí, tak si na toto vzpomeneš a budeš brát, že nemyslí.

Pak jsme probírali, co si myslí, že si o ní lidé myslí. Říkala, že na ní – prý – vidí, že je pacient na hlavu. Tak jsme, postupně, byli i v obchodě, na poště, v parku, a tak vůbec, a tak si ověřila, že opravdu nikdo na nikom nepozná, jestli je pacient na hlavu, nebo není. Protože když je pacient na nohu, kulhá, no tak to každý pozná. Když je pacient na hlavu, ale nemá sluchátka a nečumí po těch lidech, jak cockot, tak ti lidi jí taky dají pokoj, a když náhodou nedají, tak proto, protože oni jsou větší pacienti na hlavu, než ona. Vyřešené. Takže, když jí napadne, že si myslí, že oni poznali, že je pacient na hlavu, tak si na toto vzpomene a uvědomí si, že to opravdu nepoznají.

Pak jsme probírali, co by se tak hrozného stalo, kdyby hen nějaká bába poznala, že ona je pacient na hlavu. Jestli by, třeba, v Kursku přestaly jezdit tramwaye. Nebo by v Moskvě zdražilo maso. Nebo by přestala téct voda v řece, a tak by kvůli ní byly ryby kaput. Logickou dedukcí jsme dospěli k závěru, že nic, protože pacošů na hlavu jsou mraky, v dnešní době zvlášť, a jak se nemusí nikdo stydět, že je pacoš na nohu, no tak se nemusí nikdo stydět, že je pacoš na hlavu. Beztak, zatím, dělá kulové hovno, do roboty na šichtu nechodí, doma jí znají, co je za případ, kamarádky má dvě, jednu v Ulanbataru, druhou v Mosambiku (obrazně řečeno), obě ví, že je pacoš na hlavu, takže jí rozhodně nikdo nebude moct před nikým pomluvit, navíc ty její kamarádky jsou taky pacoš na hlavu, a ta její rodina jakbysmet, akorát na to nemají ouřední lejstro. Takže jsme, postupně, pochopili, že řeší koniny.

No, a když by nevěřila doma, že jí říkají pravdu, že se o ní nebaví, tak si musí rozmyslet, co chce: buďto se s tím naučí žít, že má doma potenciální křiváky, no a nebo s nimi přeruší diplomatické styky. Tak jsme to probrali, ptal jsem se jí, jak jí odpovídali na otázky, u kterých bylo lze posoudit, jestli jí odpovídali pravdivě, nebo nepravdivě, a dospěli jsme logickou dedukcí k závěru, že jestliže jí pravdivě odpovídají na běžné otázky, tak jí pravdivě budou odpovídat i na tyto otázky.

Výsledkem bylo, že přestala nosit traktoristická sluchátka, přestala vypadat, jako marťan zkřížený s kosmonautem, a asi měsíc se mne, občas, písemně zeptala na to, na co by se zeptala těch lidí kolem sebe, no a já jsem jí – znovu – napsal (nebo spíš zavolal, jakmile byl čas) a vysvětlil, že už na to odpověď zná.

Můžeš to zkusit spáchat podle tohoto mustru, funguje to, je to ověřené! 🙂