Jak se psychicky nemocni smiruji s tim, ze jsou psychicky nemocni?

Vždy záleží jen na jejich přístupu k diagnóze.
V případě, že jsou ochotni spolupracovat s lékaři, smíří se tedy s nemocí a může úspěšně probíhat léčba.
Jsou ale i tací, kteří ignorují příznaky duševní choroby, nejsou ochotni i přes upozorňování svého okolí připustit svoji nemoc (mají pocit své dokonalosti, neomylnosti, atd.), lékaře tedy vůbec nenavštíví a znepříjemňují svým jednáním život sobě a nejvíce zejména – svému okolí..
Zkušenost s těmito ))

záleží na tom, či o tom vôbec vedia a či sú schopní pochopiť svoju chorobu, že sú vlastne chorí (i keď hranica u psychických chorôb je často veľmi blízko „normálnosti“) a potom i od toho, AKO sú liečení (či to nie je pre liečeného iba ďalšia trauma, napr. pobyt v liečebni a odlúčenie od rodiny, prostredia, ktoré pozná, aké berie medikamenty a nakoľko tie jeho ovplyvňujú jeho vôľu, myslenie).
Takže rôzne, povedal by som, že prípad od prípadu.

Nevím, co tě vedlo k této otázce. Jestli o tom aspoň něco víš? Psychicky nemocní pacienti se se svou nemocí smiřují velmi těžce. Diagnoza bývá na celý život, není to jako chřipka nebo bolavá noha. Psychiatrické léky dokáží pouze trochu zmírnit duševní chorobu, nikoliv ji vyléčit. Je to běh na dlouhou trať, každodenní boj sám se sebou. Každý den řeší pacienti své deprese, úzkosti, panické záchvaty, agorafobii, sociální fobii, schizofrenii atd. U některých pacientů jsou to každodenní muka, někteří trpí jen záchvaty. Některým pacientům jejich onemocnění brání i ve vycházení z domova. Oproti např. zlomené noze mají tito pacienti mizivou šanci, že se ze své psychické nemoci vyléčí. Spousta jich to nezvládne a spáchají sebevraždu, dají přednost rychlému konci před dlouhým psychickým utrpením. Tito lidé jsou u mě hrdinové a nikoliv slaboši, jak se domnívají psychicky zdraví lidé

Někteří si to nikdy nepřipustí. Což je myslím jeden z největších průšvihů.
Ale jinak pojem „psychicky nemocni“ je příliš široký. Podobně jako infekční onemocnění je od rýmy po vzteklinu.

kazdy po svem …:D

Vyrovnávám se s tím těžko :o)

Jde o to, jestli jim samotným připadne, že by byli nějak nemocní. Dalo by se to přirovnat k hlášce, jak blbec pozná, že je blbec – chytrej to nepozná a blbci je to jedno.

v momentě, kdy se s tím smíří, jsou už vlastně jakoby „zdraví“. Přesněji jsou ve fázi, kdy už vědí, kdo jsou. A protože není žádný přesný vzor psychicky zdravého, jsou pak na tom mnohdy mnohem lépe, nežli plná čekárna psychologické ambulance tvrdících, že jsou psychicky zdraví, že si to jen přišli ověřit. A tito pacienti se nikdy s ničím smiřovat nemíní, protože oni přeci nejsou psychicky nemocní. Je to jejich způsob, jak se smířit se svou nemocí ,)

Stejně, jako se nemocný rýmou smíří s tím, že má rýmu.
Smířit se s nemocí přece neznamená neléčit se. Pokud to jde.