Jak se mezi lidstvem (třeba za éry komunismu v naší zemi) šířily úžasné zážitky z poznání?

Myšleny jsou ty úžasné momenty a detaily, které dnes automaticky zvěčníme tím, že je v reálném čase natočíme a posléze vyvěsíme na internet. Ale v období internetové tmy, jak tomu často říkáme, bylo skutečně nutné setkat se s lidmi a vše jim povykládat, případně doložit fotografiemi? Měl ze sebe i tehdy člověk vůbec pocit, že existuje? O jak velkou skupinu lidí mohlo jít, aby už měl ze sebe člověk pocit, že žije? Anebo tehdy člověk jedl, učil se, poznával a plodil více méně jen pro sebe, než pro druhé? V tom mám jaksi guláš… děkuji.