Jak se liší neurotik a psychotik?

annas

Já vím, že psychóza je horší stav než neuróza. Uvádím proto definici.

Neuróza je mírná duševní porucha, která NEVYCHÁZÍ z organických onemocnění – místo toho se může objevit ze stresu, deprese nebo úzkosti.

Psychóza je závažná porucha osobnosti charakterizovaná duševními a emočními poruchami. Je mnohem závažnější než neuróza – často postiženého jedince poškozuje a oslabuje.

https://www.go­ogle.com/sear­ch?q=the+diffe­rence+between+a+ne­urotic+and+a+psycho­tic&sourceid=chro­me&ie=UTF-8

Upravil/a: annas

5Kdo udělil odpovědi palec? vagra, Drap, Rokio, Ametyst, cappuccino před 297 dny

0 Nominace Nahlásit

Filip84

Už jen tento Tvůj post je příkladným příkladem pathologického myšlení psychotika.

Neurotické poruchy mají poměrně široké spektrum, charakterisuje je však úzkost a / nebo strach. Aby šlo o poruchu neurotického spektra, nesmí jít o charakterové vlastnosti jednotlivce (tj. to, co lidé obecně považují za „neurosu“, neurosou většinou vůbec není: že je, ku příkladu, jedinec nervosní, popudlivý a, podle jejich soudu, reaguje v rozličných situacích přehnaně a neadekvátně, samo o sobě neznamená vůbec nic – ten člověk může být naprosto zdravý.

Abychom se bavili o poruše neurotického spektra, musí jít o setrvalý stav, který se může projevovat jak konsistentně, tak ale také v náhlých záchvatech (úzkostné stavy, irracionální strach atp.); pacient si jich může, ale také nemusí, být vědom.

Abychom se mohli bavit o poruše neurotického spektra, musí se udělat komplexní psychologická profillace pacienta, je třeba znát jeho život od dětství do současnosti, jeho anamnesu co do psychických nemocí, poruch a úchylek v rodině: musí se vyloučit fysiologická reakce osobnosti, poststresová porucha, reakce na aktuální stres, etc. etc. etc.

Jinak se neurosa bude projevovat u pacienta s úzkostně inhibovaným temperamentem (to, samo o sobě, není nemoc!), jinak u někoho, kdo není úzkostný (přirozeně) téměř vůbec nebo vůbec.

V rámci osobnosti se projevuje neurosa úzkostnými stavy, které, buďto, nemají žádné racionální opodstatnění, a nebo ano, mají racionální opodstatnění, ale reakce jedince je nepřirozená.

Nejde říct, že poruchy neurotického spektra jsou, obecně, méně závažné, než nemoci spektra psychotického, to v žádném případě. Poruchy neurotického spektra, často, doprovází fysické potíže, poruchy příjmu potravy, snížená immunita, takže, v konečném důsledku, mohou pacienta i zabít. Nemusí být správně odhaleny: psychiatr může léčit pacienta na deprese, ty však nejsou příčinou, pouze důsledkem neurotické poruchy. Blížeji a pregnantněji to asi nepopíšu, nelze, poněkud, očekávat, že obor, který většina lidí musí studovat léta, aby se v něm základně orientovala, lze shrnout do pár odstavců tak, aby jej pochopil někdo, jehož theoretické znalosti jsou nulové.

Psychotické poruchy se snáze diagnostikují, protože se projevují poměrně snadno rozpoznatelným pathologickým myšlením. Ano, jako psychotická porucha může být mylně diagnostikována např. psychospirituální krise, ale to se, dnes už, poměrně rychle projeví.

Psychotika charakterisuje odpojení se od reality (větší či menší) a život v illusorním světě; nejčastější (a asi nejsnáze popsatelné) jsou paranoidní bludy. Já pár psychotiků za život poznal in natura, takže mohu popsat reálnou zkušenost, ne vyčteniny:

Pacientka, v té době 33 let stará. Vystudovala vysokou školu, zakončenou diplomovou prací (magister), nikdy nepracovala ani v oboru, který vystudovala, ani nikde jinde – pomineme-li velmi krátkou episodu (cca 1/2 roku) v chráněné dílně (nutno souvisle dodat, že to místo nebylo moc pro psychotiky dedikováno). Pacientka byla přesvědčena, že její sousedé – jak v domě, kde měla byt, tak v bytě rodičů, který navštěvovala – jí odposlouchávají, že na to mají „krabičky“.

Když mi to popisovala, tak jí říkám: „dobře, pomiňme "doma“ u rodičů, k tomu se vrátíme. Tady v tom baráku, kde máš byt, Ty tu někoho osobně znáš?„
“Ne.„
“Počkej, za osm roků, co jsi tady, jsi se s nikým nebavila?„
“No, jednou s jednou sousedkou.„
“S kterou sousedkou: to to z tebe, zase, musím páčit?„
“No, ona bydlí nade mnou.„
“Aha, no ale tak mi to popiš, ne, kdy to bylo, za jakých okolností, to to s tebe musím páčit?„
“No… Já jsem byla venku a ona mi řekla, že nemám večer dělat bordel.„
“A tys večer dělala burdel?„
“No … Jednou jo.„
“No, to je, zase, odpověď, jak tři nohy: tak mi to popiš, ne?„
“No …, přijela kamarádka z Xxx, a my jsme zpívali takovou sprostou písničku.„
“A kamarádka má co za diagnosu, prosím pěkně?„
“No… bipolární poruchu.„
“Aha …, tak předpokládám, že měla manické období, že? No nic, tak to popiš, co bylo.„
“No … My jsme zpívali sprostou písničku.„
“Ovšem to už jsi mi říkala, já sklerosou netrpím. Tak mi ji zazpívej, ne, ať si udělám představu? Ale normálně, jo, jak jste, asi, řvaly si dokážu představit i bez demonstrace.„
“No, ono to bylo, že ´když prdí, tak smdí´ a tak …„
“Z tebe by měli radost partyzáni, fakt! To by úředníka Gestapa jeblo, než by z tebe něco vypáčil! No dobré, no a co, no: bylo to slyšet nahoru?„
“No … Bylo, ona řvala.„
“O půlnoci?„
“No …„
“Dobře, tak si to shrneme: ty jsi si dovedla kamarádku, taky pacoše s hlavou. O půlnoci jste tady vyřvávali – co, to je asi dokonale nepodstatné, že. Sousedka nad vámi, asi, spala, protože většina lidí nespí přes den a nebarandí v noci, že. Takže jste jí vzbudily, že. A ona za tebou normálně došla a řekla ti, že jste jí vzbudily, a ať to příště neděláš, tak jako vklidu?„
“No … jo.„
“Fajn: a v čem je problém?„
“No … v ničem.„
“Aha… Tak jinak: jediný člověk v tomto baráku, s kterým jsi se, za osm let, bavila, byla ta tvá sousedka, co bydlí nad tebou, a to bavení se probíhalo formou monologu tak, že ona ti sdělila, ať neděláš burdel v noci, je to tak?„
“Jo.„
“Tak, a kdo z tvých sousedů, tady v tomto baráku, má podle tebe na tebe odposlech a jaký?„
“No… ona, a pak ti sousedi vedle mně.„
“Počkej, ale vedle tebe není sousedi, vedle tebe je kolárna! V kolárně na tebe taky někde někdo mají odposlechy?„
“No… ne.„
“Máš klíč od kolárny?„
"Tak mi ho, prosím, přines.“

Šli jsme do kolárky, prošli jsme kolárku, jestli tam je nějaká „krabička“, nebo jiná „štěnice“, nebo něco podobného. Ne, nic tam nebylo. Tak jsme se vrátili a říkám:

„Tak co: je v tý kolárce nějaká ´krabička´?“
„No… není.“
„Fajn. A co ti bránilo, za ty roky, zvednout prdel a jít se do tý kolárky podívat? Nota bene, když tam máš kolo, že?“
„Mě to nenapadlo!“
„V pořádku, tak teď už to víš, tak kolárku máme vybavenou, jo?“
„Jo.“
„Prima. Teďka ta sousedka: říkala jsi, že ti vyčetla, že jí – v podstatě – otravuješ. Rozumíš tomu?“
„Jo.“
„Tož ne ´jo´, tak jak tomu rozumíš? Popiš to, nějak, vlastními slovy.“
„No… že… já …, my jsme jí rušily, jak jsme tu zpívaly.“
„No, dejme tomu. A mělas, jak ti to ta paní jako povídala, jak jsme se o tom bavili, pocit, že o tebe má nějaký extra zájem?“
„No… nemá.“
„Nechtěla se s tebou moc vybavovat, viď?“
„No… ne.“
„Tak, prosím tě, proč by měla potřebu tě nějak odposlouchávat? Myslíš, že by jí to bavilo, roky, poslouchat, jak ti hraje Goebbelsova skříňka – ty tvoje randálisty, tady, poťapané, potom, jak prdíš, nebo jak voláš mámě? Co by se, asi, tak jako dozvěděla, prosím tě?“
(Se zasmála…) „No, tohle.“
„Fajn, no, a myslíš, že by jí to jako bavilo? Nebo jinak, já vím, že seš jinej člověk, ale i tak: tebe by něco podobného bavilo poslouchat, osm roků, pořád dokolečka dokola?“
(Přemýšlí) „No… ne.“
„Fajn, a kdo jiný v baráku by tě měl potřebu odposlouchávat, podle tebe?“
„No… nikdo.“
„Vidiš. A pořád jsi přesvědčena, že tě odposlouchává ta bába nahoře?“
„No… moc ne.“
„Ty vole, jak moc ne? Tak jo, nebo ne? Nebo nevíš? Nebo co: se vyjádři pregnantně, máš tu vysokou školu, kurwa, tak se musíš vyjadřovat pregnantně!“
(Smích.) „Já nevím!“
„No, tak ale tak to řeknu!“
„Když já jsem myslela, že bys se zlobil.“
„Tak bych se zlobil. Tak bych se zlobil já, to by byla moje zloba, můj problém, nikoli tvá starost. Cévka by z toho, maximálně, rupla mně, ne? Když se budu chtít, kurwa, zlobit, tak mne nech, kurwa, ať se zlobím, ne? Já nemám zakázané se zlobit, ne? Ty odpovídej po pravdě a pořádně!“
(Smích)
„Tak nic, nechej to teď být, ale vzpomeň si na to, o čem jsme se bavili, až to na tebe přijde, že jako ta súseda tam na tebe má krabičky, nebo jiný a podobný píčoviny, jo? A pak to probereme znovu.“

Za několik dní mi volala, že už je přesvědčená, že souseda na ní nemá krabičky, ani odposlecha. Říkám: a jiní sousedi mají nějaký bazmeg? Ne, nemají. Tak fajn!

Co z toho vyplývá?

Že jde o blud vyvratitelný v místě a čase, ale jinak trvalý. Změní se soused, změní se barák, cokoli, jakákoli změna a je to, maximálně 50÷50, že jí bude odposlouchávat / číst jí myšlenky atp.

Že ta premedikace a celkově niterný život způsobuje u těch lidí apatii, takovou otupělost, samozřejmě malou slovní zásobu, protože s nimi vydrží si povídat málo kdo. Poznal jsem jich za život víc, je to prakticky u všech (rámcově) stejné.

Že ti lidé potřebují přístup a péči, kterou jim naše – slavné a vyhlášené – zdravotnictví nemůže poskytnout. A, uvážíme-li, že u psychotiků je většinou psychotická anamnesa i v rodině, arciť třeba i nediagnosti­kovaná, a tedy bez therapie, rodina jim to zázemí taky poskytne opravdu výjimečně.

Ona je z rodiny, kde to paranoidní nastavení myšlení prostě je. Ano, s nápomocí sama přišla na to, že opravdu asi není tak zajímavá, aby jí sousedé odposlouchávali. Ovšem sousedé známí, museli jsme probrat prakticky každého jednotlivě. Problém byl, když měla někam jet, třeba na nějaký tábor pro pacienty s hlavou. Chodila do útulku pro pacienty s hlavou, ale přestala tam chodit, protože tam byli lidi – a lidi jí mohou číst myšlenky a / nebo jí odposlouchávat!

Pro poruchy psychotického spektra jsou charakteristické velmi specifické myšlenkové pochody. Dá se říci, že psychotici absolutně postrádají nadhled a náhled – na sebe sama, na své okolí, etc. etc. Tady je potřebné se zastavit u vzniku psychotických poruch. My příčiny neznáme! Ano, známe (empiricky) risikové faktory, ale ty nejsou příčinou.

Mohl bych se zastavit u pacientů v tzv. prepsychotickém stádiu, rozebrat diarchii mezi psychospirituální krisí a psychosou, ovšem já se volně odkážu na tento článek: https://psych­ologie.cz/jak-se-clovek-zblazni/, který pro illustraci, doufám, bohatě postačuje.

Pro nás je podstatnější, v tom článku – doufám – dobře vyložená thesis, že vznik psychos může být obranným mechanismem potřebným pro přežití jedince. Samozřejmě, že do budoucna není, ale v danou chvíli to tak lidský organismus vnímá, tak je to v danou chvíli subjektivní pravda, pravda personalistická, a s tou se musí pracovat.

Vyhodnotí-li mozek realitu jako život ohrožující a nahradí ji bludnou realitou. A mezi tou bludnou realitou a skutečností je, jakýsi, pathologický vztah: jedinec relativně konsistentně vnímá části reality, které (nevědomě) považuje za neškodné, ale ty, které (nevědomě) považuje za škodlivé, prostě nahrazuje vlastní představou (bludnou).

Ale to není celé! Ten fenomén psychotismu je mnohem hlubší: výrazně se tím naruší koherentní, systematické, logické myšlení. Dobrým příkladem je, právě, ta holka, co jsem popsal výše: probereš s ní jednu sousedku. Ano, předkládáš jí pohled nezúčastněného člověka. Netvrdím, že to je zrovna hvězda intellektu, ale pořád je to vysokoškolský vzdělaný člověk, takže úplný debil to taky není. Takže s ní nemůžeš jednat jako s dítětem – arciť se tak, vlastně, chová – musíš jí ta fakta předkládat racionálně, nezaujatě a způsobem, který pochopí. A výsledek se dostaví.

Ano, výsledek se dostaví, ale pouze v daném místě a daném čase. Nahlédnout na to, že když – asi – tady tahle sousedka mě má na háku, protože jsem zajímavá asi stejně, jako kaluž na dálnici, dokážu. Ale sousedku klepne, nastěhuje se tam její dcera, pak stačí, že se na mne jenom podívá, nebo že půjdu kolem a ona bude s někým mluvit (a když se při tom ještě na mne podívá! 😲😳), a v tu chvíli je to zase to samé dokolečka dokola.

Dobrým příkladem psychotického myšlení může být neschopnost pochopit diarchii mezi slovy podobné stylisace, ale opačného významu, což tady předvádíš i Ty. Ale, jasně, Ty zrovna nejsi vzor inteligence, bez urážky, ovšem tohle předvádí i lidé mnohem, mnohem inteligentnější! A vzdělanější! Týká se to, ovšem, obvykle jejich psychotismem ovlivněné části vnitřního světa: v jejím případě paranoidních bludů – na sousedy, na rodinu, prakticky na kohokoli.

Zatímco neurotismus se dá, poměrně úspěšně, utlumit medikací, a pak si neurotika vezme do prádla psycholog, no, to s psychotikem je to horší.

Klasická psychoanalysa nemá moc šanci, zadařit by se mohlo zážitkovou psychotherapií, ovšem ta je u nás v plenkách, pojišťovny jí nechtějí platit, normální i abnormální pacient o ní, prakticky, nemá moc šanci ani vědět. Takže medikace psychotiků může být i kontraproduk­tivní!

Medikace psychotiků sleduje jediný cíl: utlumit ty jejich bludné myšlenky. Je pravda, že oni je mohou mít dosti obsesivní. Ano, ale to není therapie holistická, pouze symptomatologická. Ano, i taková má svý místo, třeba, jsou-li stavy pro pacienta nesnesitelné (risiko sebepoškození, sebevraždy …), nebo je-li, skrze bludů působení, potenciálně nebezpečný pro svý okolí.

Ale je to dvousečná zbraň: jak je ten pacoš utlumen, nedá se s ním moc pracovat. Ten dialog, co jsem výše odcitoval, není úplně slovo od slova, ale tak z 80% odpovídá (já si to nepíšu a jsou to léta!). Myslím, že je z něj více než patrná apatie, špatná koncentrace, atp., no a to je velká překážka.

Prognosa psychotických poruch je tak hodně špatná, přičemž nejhorší je u hebefrenní schizofrenie (v podrobnostech in Medicína pro praxi 9/2012, str.342–346).

Srovnáváš, tedy, nesrovnatelné, Tvé vývody jsou naprosto a komplexně mylné a neodpustím si dotaz: proč se na to ptáš, když to stejně nepochopíš?

1Kdo udělil odpovědi palec? Rokio před 296 dny

0 Nominace Nahlásit