Jak se díváte na sebevraždy mladých lidí?

Je mi jich líto a chápu je. Já sám mám pořád chuť se zabít ale jednak nemám odvahu a navíc nechcu ublížit rodičům.

Sociální tlak, očekávání rodičů, a rodiny vůbec, to není žádné novum.

Moje prabába a pradědek byli chudí: neměli vlastní barák, dědek byl pomocný dělník (představte si dneska, že by musela čtyřčlenná rodina vyžít měsíčně z Kč 5,000.00, obrazně, takovou reálnou hodnotu tehdy měla, zhruba, mzda pomocných dělníků, za 8 hodin denně, za 6 dnů v týdnu), bába, přirozeně, nepracovala (až do Protektorátu, to štrikovala fusekle a rukavice, doma na zapůjčeném pletacím stroji od závodu, pro Winterhilfe pro Loanu). Přesto musela i dcera z takových poměrů přinést věno: cejchy – Leintuchy, utěrky, ubrusy a kroje, chlapi už chodili v obleku, ale ženské furt v kroji: kordule, rukávce, sukně, spodničky, punčochy a krpce se už nenosily, takže čižmy, samozřejmě, ruční práce.

Pokud byla rodina řemeslnická, no tak synek se učil řemeslu od fotra. Když k tomu neměl ten interes, tak ho fotr zkusil na jiné řemeslo (třeba když se bál ohně, tak nešel dělat kováře, ale zkusil se stolař), a když se synek nechytal, tak ho dali na faráře, u těch kvalifikovaných řemeslníků i status vzdělání byl vyšší, takže fakani byli i docela gramotní. No, ano, ale tomu taky pak odpovídalo věno, to už nebyl jenom kroj a Leintuchy, to už byl i nějaký ten porculán, příbory a peníze.

Rozdíl je v jedné, velmi podstatné, věci: ti lidé nad tím zbytečně nešpekulovali, vnímali to jako danost, factum, s kterým nemohli, a ani neměli potřebu, nic dělat.

Vezměte to prostě: my jsme byli vždycky velká vesnice, takže při sčítání na začátku dvacátého století jsme měli něco těsně přes 3,000 obyvatel. Israelité byli 3, lutheránů 6, zbytek katholíci. Německého jazyku obcovacího bylo 9 (ti Israelité a lutheráni, to byli Němci), zbytek českého. Ten život běžel v zajetých kolejích: chlapi chodili nebo jezdili do práce, ženské se staraly o domácnost. V sobotu večer se vymáchali v neckách, v neděli ráno se chlap oholil, oblékl „parádní“ oblek, ženská „parádní“ kroj, fakani co nejparádnější hadry, a šlo se do kostela. Stejně byla celá mše latinsky, takže oni se tam modlili rosarium, nebo zpívali, pak se šlo do hospody na štamprle či pivo, a pak domů na „parádní“ oběd (kus vepřové). Odpoledne se povídalo, nebo tak něco (oni moc číst neuměli, prabába měla čtyři třídy a vyšla je ve druhé, a to ještě propadla – našel jsem C. a K. Vysvědčení).

A tak pořád dokolečka dokola. Do toho, samozřejmě, nějaká ta pouť do Zašové, Vánoce, Velikonoce, Boží Tělo, Duch Svatý a Halloweeny. Pomáhali si: když bylo potřeba postavit chalupu, dřevo se muselo dopředu odpracovat u hajného v lese, a ještě něco zaplatit. Tesař otesal trámy, šindelář nadělal šindele, a krom pár tabulek skla, sporáku (pokud nebyla zděná, kachlová, kamna) a lampy se nemuselo nic kupovat. Vyrobila se i truhla na kroje a parádní oblek, lavice, stůl a židle, postel, nacpal se slamník, polštáře a peřiny se cpaly v zimě, atp. Byla reciprocita, nic se za práci neplatilo. Tesař otesal trámy zadarmo a šindelář jemu opravil střechu zadarmo. A tak pořád dokola.

Dneska je to, vlastně, úplně stejné, akorát se to sanuje všecko penězi. Ale jak to ti mladí mají vědět? Tehdy to měli jednoduché: ze školy si pamatovali kulové hovno, beztak tam chodili jenom v zimě. Čeho se v životě vystříhat, a co dělat, jim řekl farář při kázání, a farář byl autorita. Jednoduché, vybavené. Žádná Goebbelsova skříňka, žádný „rozhlas po drátě“, žádné „fakenews“, žádné „konspirační“ theorie. Žádné (nedosažitelné) modely krásy, které vypadají, jak po moru, a s kozíma nohama, nic.

Dnes je mladým podsouváno z každé strany něco „alternativního“, je jim vtloukáno do hlavy, že mají práva, svobody, zároveň je jim však podsouváno, podprahově, jak se mají chovat, co mají dělat (aby byli „in“, aby byli korrektní, aby byli …, a aby byli …). To toho jsou gramotní, až moc, furt se v něčem hnípají, něco analysují, furt se s něčím a někým, vědomě či nevědomě, poměřují, až jim z toho hrabe. Arciť, aby nehrabalo!

Pokud jde o mladé, tak ti nejčastěji páchají sebevraždy kvůli nešťastné či neopětované lásce, osamocení, sociálnímu odstupu, ze strachu/zklamání (škola, život, rodina)… ALE to nejsou vyloženě příčiny. Nešťastné první lásky (a podobně) měl skoro každý – to samozřejmě nejsou pro zdravé lidi důvody pro sebevraždu. Problém je, že oni nejsou zdraví a mají svoje (vnitřní, psychické) problémy, se kterými potřebují pomoc. Za kažou tou nešťastnou láskou, neštěstím v rodině a různými problémy se ve skutečnosti skrývají jiné příčiny.
Problém je v charakteru, psychice a společnosti (negativní okolí a vlivy na toho člověka). V postoji, zvycích, přehledu/nadhledu, umění (ne)zvládat konflikty, problémy, vypětí a podobně. ONI zkrátka ale nezvládají a ponořují se do svého smutku, do svých (různých) problémů, do své deprese… a neštěstí se zvyšuje. Můžou si za o sami, ale může za to i společnost – nějak nastavená, nějak NE/fungující.