Jak se během let od vzniku až do dnes vyvíjelo právo první noci?

Nijak… je to jen mýtus, respektive není, pokud vím, hodnověrně doloženo, že by takové právo kdy reálně existovalo či se dokonce prakticky používalo.

Upravil/a: JK2021

První Codex iuris canonici začala katholická církev římského obřadu tvořit až z popudu Pia X. v roce 1904, vydán byl až za pontifikátu Benedikta XV. v roce 1917 a moci práva nabyl v roce 1918.

Do té doby se ius canonici řídilo sbírkami, zvanými Corpus iuris canonici, což byly sbírky rozličných dekretů, z různých období, rozličných forem (jinak vypadá legislativní akt z 16. století, jinak z 18. století a jinak z 20. století, a to i v kanonickém právu), např. Decretum magistri Gratiani. Navíc, o nějaké formě „pořádku“ v církvi se můžeme bavit až po Sněmu Tridentském (a, vlastně, i o katholické církvi jako takové, v dnešním pojetí slova smyslu, respektive, v pojetí, v jakém fungovala do II. Sněmu Vatikánského).

Vyjdeme-li z práva stricto sensu, manželství vzniká manželským souhlasem (Kán. 1,081 § 1 CIC 1917), uzavřené před místním ordinářem, nebo farářem, buďto podle řádné formy (Kán. 1,094 et sequentia CIC 1917), nebo mimořádně pro obor svědomí (Kán. 1,104 et sequentia CIC 1917). To je, sice, až CIC 1917, nicméně v zásadě tohle platí od Sněmu Tridentského.

Ano, ale ne vždy tomu tak bylo. Západní pohled na manželství, včetně postavení souhlasu, není pohled dogmatický, východ to má úplně jinak. To pro toto není podstatné rozebírat, nerozebíráme materii a substantio svaté tajiny manželství, řešíme, v rozsahu nezbytně nutném, formální požadavky v historii.

Ve středověku bylo manželství považováno za platně uzavřené až v okamžiku jeho završení, consummatio. Ano, ale co bylo považováno za consummatio, už poněkud neřešila církev a právo kanonické, protože z pohledu kanonického práva, jakož i dogmatiky, je tohle dokonale nepodstatné, ale právo zvykové. A právo zvykové se lišilo země od země, místo od místa a církev ho, obecně, respektovala, nebo alespoň tollerovala. Právo první noci se latinsky řekne ius primae noctis, francouzsky droit de cuissage. A byl-ii sňatek uzavírán v zastoupení (můžeš znát z Angeliky, ve Francii docela obvyklý mrav až do francouzské revoluce, mezi vysokou šlechtou), formálně byl sňatek završen okamžikem, kdy zástupce manžela vložil odhalené stehno do manželčina lože. Holt, středověk a gesta. Tento rituál je exaktně doložen (zapsán) u svatby Anny Bretaňské a Maxmiliána I. Habsburského.

Tedy, ius primae noctis nebylo nic jiného, než že spolu museli manželé strávit noc, a dokud, alespoň formálně, spolu nestrávili noc, nebyl sňatek završen a mohl být církevní autoritou, poměrně snadno, prohlášen za neplatný.

Přítrž tomu učinil, alespoň tedy formálně, až Sněm Tridentský – viz. Část II., Hlava VIII., otázka VIII. „K pravému manželství není potřebí obcování tělesného.“, str. 321, Katechismus z nařízení Sněmu Tridentského k pastýřům duchovním a z rozkazu Pia V. papeže římského na světlo vydaný, v Praze 1867, Dědictví svatého Prokopa.

Všecko ostatní je legenda, umně použitá jako propaganda Voltairem, a následně za francouzské revoluce.

http://librinos­tri.catholica­.cz/download/Ko­dexKop-OCR.pdf