Jak moc podléháte emocím?

• Těm záporným (hněv), čím dál méně (zřídka).
• Patří k životu, jsou jeho kořením. I zbytečnou komplikací.
• Ne, nechtěla bych být bez emoční robot.

Líbí se mi u lidí i změna výrazu tváře (radost, zklamání, smutek, nadšení). Nechtěla bych působit bez emočně,
jak, na mne, většinou působí, Pán z Hradu.

Trochu více, než bych chtěl. 😐 Co nadělám, jsem rozený vztekloun, no. 😕 Vyvinul (spíše znovu/také objevil) jsem řadu technik, kterak se obecně a zejména v rozhodovacím procesu emocemi nenechat ovlivnit. 😐 Venkoncem v jakémkoliv kšeftě, obecně práci to je absolutní nezbytnost. Jenže „zlobení se“ mi jde tak nějak „samo od sebe“ (je fuk na koho – včetně mě samotného – bys zíral na můj slovník, kterým se tituluji, když mi něco nejde 😁 )

O emocích si nemyslím nic. Podobně jako o vývrtce. Emoce jsou emoce a vývrtka je vývrtka. Necítím potřebu nad tím zhluboka meditovat.

Život bez emocí? ANI NÁHODOU! Emoce jsou kořením života, dost možná jedním z elementárních hybatelů lidského snažení. Jsou jak zdrojem, tak (v konečném důsledku) cílem (>např. pocit dobře odvedené práce). 🙂

Hodně jim podléhám a možná bych radši byl bez nich…

Mam jich nekdy az moc a kolikrat si rikam, ze polovina by jich stacila!
Jenze clovek si nevybere!

Jak kdy, jak u koho, ale obecně jsem velmi emočně stabilní.
Nic. Buďto se s nimi naučíš žít, nebo se jimi necháš vláčet – celý příběh.
Ne.

Emoce neřeším, když je potřeba ovládnu je.