Jak jste se ponaučili ze smrti rodinného příslušníka?

Nejsem si jistý, jestli je dobrý výraz „poučit se“. Vzal bych to ze dvou pohledů:

1. po smrti někoho blízkého, hlavně v případě nečekaného skonu, může člověk přehodnotit své priority, hlavně v tom smyslu, že některé věci nejdou dohnat dodatečně
2. občas se ve svém okolí každý setká se „zbytečnou“ smrtí, která s ním otřese a řekne si, ža takto opravdu ne: v mé případě to byli jeden známý podstatně mladší než já, který umrzl na zastávce cestou z hospody a také jeden kolega, který se zabil v autě

Děkuji za tento dotaz. Ano, ponaučil jsem se, i když nevím, jestli už není pozdě. Před loňskými vánocemi mi zemřel brácha na rakovinu plic (byl silný kuřák) a když jsem se dozvěděl tuto smutnou zprávu, praštil jsem s cigaretami a chci věřit, že v tomto rozhodnutí vytrvám.

Poučit se nedá,pokud ty sám nejsi viníkem.
Nezbývá než vzít na vědomí,že jednou tam musíme všichni,dřív či později,proto žij a jednej tak,aby se na konci mohl ohlédnout a říct si „Žil a konal jsem dobře“

Bohužel smrt je součástí života a nic s tím neuděláme, ani nezměníme. Pokud člověk přijde o blízkého člověka, trošku se pak cítí „provinile“, že se mu přece mohl věnovat více, více s ním mluvit, více mu dát najevo, že ho má rád. Plně s Tebou souhlasím a i když jsem se snažila vždy s každým blízkým být co nejvíce, poslouchat a věnovat se mu, pomáhat mu duchovně i fyzicky ( různé domácí práce ) poté co někdo z nich odešel, jsem se snažila ještě více. Nejvíce pomůže pohlazení, úsměv, laskavost. 🙂

nejsem věřící a mamku s taťkou už nemám těch
pár tet, strejdů, sestřenic a bratranců mám daleko,
blízko mám sestru a synovce na které se můžu
spolehnout..
a ze smrti blízkých to se nedá takhle psát viděla jsem
je umírat a je mi z toho akorát moc smutno ze všeho..

..že se to nedá nijak obejít, ani obelstít

Kdyby byl bůh,tak by lidi trpět nenechal.Pohladit slovem nebo rukou je dobrý nápad od tebe,vzpomínky když si babičku držel ti zůstanou navždy v paměti zarýté.Taky na ty chvíle rád vzpomínám.

Nedávno jsem s mrazením v zádech četl z knihy zemřelých o přičinách smrti a věku kdy skonali naši prapředci z matčiny strany. Dům č.p. 12, který zakoupili někdy před rokem 1894 je pamětníkem velké bídy a utrpení. Chalupa nám nyní slouží k rekreaci a protože je už řadu let místem letní pohody a radovánek jsem si jist, že všechna negativní energie dávno zmizela.
Všem nám je připomínkou a ponaučením, že bychom měli děkovat za každé nové ráno.

25.9. 1874 12 Jozefka Matalová , věk 14 dní psotník
5.3. 1879 12 Maria Matalová, věk 17 dní psotník
29.6. 1879 12 Františka Matalová, věk 62 sešlost věkem
8.6. 1880 12 Jan Matal,výměnkář, věk 66 utopil se
19.5. 1894 12 Vinkler Karel, věk 65 mrtvice mozku výměnkář
16.7. 1906 12 Vinklerová Marie, věk 12 roků souchotiny
2.5. 1908 12 Vinklerová Františka 19 souchotiny
9.3. 1910 12 Vinklerová Veronika 19 souchotiny
5.8 1910 12 Vinklerová Anna 80 sešlost věkem výměnkářka

takpřesně to,co popisuješ cítím i já.bohužel lide často zapominaji na sva predsevzeti a situace nas nuti jednat zbrkle,nastva­ne,protoze jsme lide,co mají emoce.nedokonalí lidé.napodobovat Ježíše,ktery byl laskylny vůčivšem lidem,i svým nepřátelům,je velmi těžké,a bez božího vedení takřka nemožné.