Jak jste na to se strachem?

Smrt je konečná. I když na umírání nemyslím, přeji si, aby nebylo příliš dlouhé a bolestné. Skutečnost, kterou nebudu moct zřejmě ovlivnit ani změnit, jen přijat …

Žádný strach by nám neměl bránit žít. Strach nás má jen brzdit, abychom se nepřeceňovali. Neměli bychom ho ignorovat ani ho poslouchat.
Říkám že strach je dobrý přítel a špatný rádce.
Jako přítel nás upozorňuje na co dát pozor, jako rádce nás připravuje o rozum. Ten odkaz byl dost praštěný. Proč by člověk měl zapomenout na smrt a proč by na ni měl myslet?
Copak není k ničemu že nevíme jak dopadne zítřek?
Chtěli bychom vědět že dobré věci někdo zničí a špatné přijdou?
Chtěli bychom se dnes snažit, kdybychom mysleli na smrt zítra nebo věděli že přežijeme celou rodinu?
Pomůže dítěti vědomí že pravděpodobně rodiče přežije?
Žil by někdo na plné pecky každý den jako poslední, kdyby skutečně věřil že zemře? Ve skutečnosti strach ochromuje a může způsobit až smrt. A myslet na smrt v době odpočinku je výsada nemocných.

Ta úvodní básnička holčičky by se hodila do nějakého hororu.

Téměř nic, co se týká mé vlastní osoby není tak hrozné, abych se toho panicky bála. Opravdový strach mám, že selžu v okamžiku, kdy mou pomoc budou potřebovat ti, které z celé duše miluji. Někdy člověk selže už jen tím, že nekoná v okamžiku, kdy by konat měl a oni na to pak tragicky doplatili. Toho se tedy bojím panicky. A taky toho, že jim budu jednou zcela bezmocně na krku a při plném vědomí. To by bylo taky hrozné.

Co se mě týče… rozhodně pavouci, tma, horor, vražedné představy.