Odpoveď byla označena jako užitečná

Já jsem důvěřivá, a vážím si lidí, kterým můžu za všech okolností věřit, je jich ale málo.
Ztratit důvěru v člověka, je smutný.

Udržet si důvěru někoho, znamená především důvěru nezradit.

A ano, platí důvěra za důvěru.

Upravil/a: annas

Neni to nutně podmínkou, ale tak to v životě je. Neni snad nikdo z nás, kdo by důvěřoval všem lidem beze zbytku. To může fungovat pouze v útlém dětském věku. Pravdou je, že důvěra se zřejmě podstatně rychleji ztratí, než se získává. I důvěra za důvěru jak nás život učí nefunguje. Snad jen mezi dobrými přáteli, a o to více je třeba si ji vážit a nadále budovat.

S důvěrou je to celkem složité, těžko se buduje a snadno ztrácí.
Se statistikami výjimečně souhlasím.
Důvěřovat sám sobě je důležité .Není ale vyloučeno, že špatným rozhodnutím zklamu někdy sama sebe, v tom případě pokorně hledám řešení s popelem sypaným na vlastní hlavu.
Pokud se důvěřivý člověk (naivka) párkrát ošklivě spálí, stává se nedůvěra/prově­řování podvědomou vnitřní obranou proti dalšímu zklamání.

Su možná naivní, ale důvěřuju…
Dokud není důvěra zklamána, důvěřuju…
😉

Býval jsem dost důvěřivý, ale často jsem se spálil. Takže čím starší jsem, tím opatrnější. Přesto jsem schopný důvěry k určitému typu lidí, protože jsem se je naučil rozpoznávat. Lidi které neznám, těm nedůvěřuju.

Důvěřuju jen některým lidem, ale tady na sebe vykecám
o sobě úplně všechno. A vím, že bych neměla, ale co.
Vždyť se neznáme osobně a proč se nesvěřit jen tak,
jako dopisem. Je to lepší než lidem, kteří mě zklamali
a nevěřím jim.

Podstatným rozdílem si myslím je to, jestli se jedná o důvěru skutečnou a virtuální. Tady přes internet kde vládne anonymita přes nějaké ty přezdívky se toho dá říci mnohem více, než lidem, které znáte osobně či od vidění. Kolika lidem byste ukázali, že tu máte profil a přečetli některé své otázky a odpovědi? Kolika z nich řeknete svoje slabosti a palčivé problémy? No myslím, že takovým nejspíše moc nenajdete. Pokud ano, tak máte asi opravdu zlaté přátele. Jak stárnu, tak volím menší počet přátel, ale za to jsou to lidé i do „deště“, takže velmi důvěřuji a očekávám to samé i od nich. Oceňuji upřímnost a možnost bavit se o čemkoliv. Ten kdo zvolí cestu ve stylu „nevěř nikomu“ má dle mě smutný život pokud nevyužije ani anonymity internetu, aby mohl něco říci i sám o sobě.

Kde jste přišla na to, že každý důvěřuje sám sobě? Zajímavý postřeh.

Je fakt, že hlupák věří. A třeba ja sem hlupy dost, ale na to jste se neptala. Asi nemáte důvěru.. ;)

Když jsem se narodil, plně jsem důvěřoval tomu, kdo mne Stvořil, tedy svému Otci a Matce, Mým bioligickým Rodičům jsem důvěřoval, i když jsem již byl plnoletý, až do jejich odchodu do Duchovního světa. Jinak jsem důvěřoval Učitelům a Vedoucím na pracovištích. K mým sourozencům, ženám a dětem, jsem nikdy důvěru neměl a nemám.
Nyní plně důvěřuji jenom svému duchovnímu Otci=Bohu=Stvo­řiteli a Ježíšovi, kterého beru jako svého nejlepšího bratra a rádce. Sám sobě moc ale nedůvěřuji!