Jak dalece si každý z nás hraje?

Ad fcoop, děkuji za zajímavou otázku. Objasnila jsem si tyto teorie, o nichž jsem většinou tolik nepřemýšlela. Jsem překvapená, že Teorie her a optimální rozhodování je povinný předmět pro obory ME, ID a PL na FD ČVUT.
Rozumím tomu tak, že když dojde ke konfliktní situaci, okolí na naše rozhodnutí může nějak zareagovat a jistým způsobem nás ovlivnit. Na výsledku nám pak může, nebo nemusí záležet.
Konflikt se může řešit agresívně – tedy útokem, pasívně – ústupem. Nejlepší řešení je asertivní – nevysvětlovat, ale jednat tak, abych neublížila sobě ani druhému. Je to někdy těžké.
Vězňovo dilema jsem neznala. Název Vězňovo dilema získala hra podle anekdoty, kterou bývá nejčastěji uváděna: dva vězni mají na vybranou, zda budou svědčit jeden proti druhému – mohou tak ovlivnit výši svého trestu. Dilema jejich situace je v tom, že pokud budou oba mlčet, policie je obžaluje pouze z mírnějšího přestupku. Jestliže ani jeden nepromluví, budou na tom lépe, než když se navzájem obviní. Z hlediska každého z nich je však výhodnější, jestliže promluví, podrazí svého komplice a sám vyvázne bez trestu. Vězňovo dilema přichází ke slovu vždy, kdy se sobecký zájem jedince dostane do rozporu se zájmy celku. Při této hře se nezaabýváme totiž „správným“ jednáním, ale hledáme logicky „nejlepší“ postup bez ohledu na morálku. A tím je podraz. Ten, kdo jedná sobecky, se chová racionálně.
Určitě to v naší společnosti funguje. Sobectví, egoismus jsou u některých jedinců základním principem jednání a chování…

Zdroj: http://dec59.ruk­.cuni.cz/~cer­tik/texty/ct/ctnos­t03.htm

Myslím, že Vězňovo dilema funguje, stejně tak jako Teorie her. Ještě k Vězňovo dilematu: Nemyslím si, že je možné dosáhnout Paretovo optimum. Člověk totiž většinou myslí hlavně na sebe.

Vsichni jsme herci. Kazdy z nas , kazdy den , hrajeme nejake
" predstaveni ". 🙂
A ja si i myslim, ze mame sve neviditelne rezisery. 🙂
( ja urcite toho Chocholouska ). 🙂

• iv-

Myslím že funguje. Aniž si to uvědomujeme, řeší každý z nás několikrát za den podobné věci.

Tento princip se svým způsobem objevuje i celé řadě simulačních her, kdy se pracovníci, manažeři, politici a jiné kolektivy apod., učí týmové práci.
Zkušenost ale je taková, že je to víc vize než realita – mnoho lidí neumí své ego potlačit ve prospěch kvalitního týmu (jedno jestli dva vězni dostanou menší trest a nebo firma větší zisk), pokud mohou se stát alfa samcem či samicí – „být o trochu výš než soused“.