Hudba? Z pohledu konzumentů

To je těžké, protože to, co mě v hudbě „dostává“, nelze pojmenovat. Většinou je to jakýsi „vnitřní náboj“. Má-li ho, pak je jedno, jestli je daná píseň pomalá, rychlá, více rytmická nebo méně rytmická, či zda je text dobrý či méně zdařilý.
Pak je druhý typ písní, pocházejících většinou od písničkářů – a u těch zase záleží hlavně na hloubce textu. U nich je jedno, zda hudební doprovod má či nemá náboj, zda je rychlý či pomalý (i když u pomalého se text snáze vnímá a hud. doprovod s nábojem zase zaujme od samého začátku) – text zaujme a úspěch je zaručen. Nejlepší je, je-li hluboký text a od ostatního od všeho trochu – trocha rytmu, několik šťavnatých nástrojových sól, zanícená hlasová performance… to všechno dodá písni na atraktivitě.

Dobrý den, skladateli, ale raději než požírač hudby (čili její konzument) bych byla jejím posluchačem. Jako posluchač mám hudbu ráda. Poslouchám vážnou hudbu, mám ráda opery. Také jsem měla ráda operety, ale ty vytlačily z divadel muzikály. Některé jsou dobré, jiné méně dobré. Je tady znát, když se něco dělá jenom z hlediska byznysu. Švagr (bývalý) je hodně dobrý viloncelista a na několika jeho koncertech jsem byla. Hrál opravdu úžasně a v Rudolfinu to byl hodně hluboký žážitek, ale i v malých sálech dokázala jeho hudba posluchačskou duši oslovit a okouzlit mysl i srdce.
Mám ráda hudbu taneční a v souvislosti s tancem i lidovou. Většinou nemusím poslouchat dechovku, ale na jednom koncertě dechovek jsem byla a byl to také nepopsatelný zážitek. Mám ráda country, ale i moderní skupiny. Ne všechny. Od některých skupin se mi líbí tu a tam nějaká písnička. Hodně se mi líbí Kabáti, Nohavica a Dan Landa. Já vím, je to každé z jiného „soudku“. Mám ráda hudbu, která umí oslovit smysly, proniká pod kůži, ačkoliv se tomu člověk snaží bránit. Pokud jde o texty, tak mám ráda takové, které umí zpěvák zazpívat, aniž by při tom ulítl do falza. Ale tam to dnes skřípe tolika zpěvačkám, že mi to připadá jako módní trend. Také by text neměl být hloupý a vulgární. Nerozumím příliš Janáčkovi a Martinů a také džezu a soulu. Za to černošské rytrmy při pobytu v Africe mi přišly úplně kouzelné. Prostě to k tomu kontinentu patří a já měla pocit ještě na Ruzyni, že je stále slyším.
Co od hudby čekám? Že mne něčím osloví, pomůže mi, když mám splín. Rozhýbe mne, když se potřebuju pohnout z místa. Prostě od hudby čekám, že mi dá ze sebe něco pozitivního – duši autora, jeho náladu, myšlenku. Pokud tohle bude předávat Vaše tvorba, potom ve mně máte vděčného posluchače.

u mě je na prvním místě kytara miluji španělské rytmy od kytaristy Paco de Lucii a veškeré světové kytarové velikány poslouchám již od mládí, mám nahrávky od Jany Bouškové jak hraje překrásně na harfu a moc se mi líbí varhanní hudba v kostele..
nejraději mám kytaristu Steve Howeho ze skupiny Yes poslouchám ho od dětství a hraje tak precizně na několikastrunné nástroje nejen kytary vážně ho moc obdivuji, Prince je tak výborný ani to jsem netušila..
z poslechu hudby mám někdy husí kůži a někdy úplně zjihnu, lehnu si a poslouchám no to musí člověk úplně vypnout, aby vnímal jen ty tóny a zpěv, když je léto svítí slunce, otevřu si dveře na zahradu to je teprve nádhera..
poslouchám různou hudbu ze všech koutů země, ale když přijde kamarádka na návštěvu tak si dáme skleničku a zatancujeme si nejlíp na KLF, Snap, Technotronic to je pochopitelné, protože taneční muzika to je moje a tu miluju taky a všechnu starou co se hrála a moderní co se hraje teď..

Záleží na tom, v jakém rozpoložení se zrovna nacházím. Většinou ale od hudby očekávám zlepšení nálady, příjemný podkres a samozřejmě pro mne je důležitou součástí tance. Skoro denně tancuji, takže bez hudby být nemohu.
Swing, to mě baví! Miluji Franka Sinatru, Nat King Colea, Jerryho Lee Lewise, Raye Charlese a všechny další, kteří vaří jazz, foxtrot (quickstep), jive, slowfox, charleston, twist, boogie-woogie, …
Ale i standard ve stylu walzu, blues nebo latinu (cha-cha, salza, samba, rumba…)
Doma poslouchám hlavně jazz – instrumentální a francouzské chansony. Hodně také vážnou muziku – Mozart, Vivaldi, Čajkovský. Někdy Barryho Whitea, Judy Garland, Barbru Streisand i hudbu z muzikálů – ale klasických (West Side story, Hair, My fair Lady), ne těch českých.
Občas si dám i „komercí – Pet shop boys, ti jsou skvělí. Českou muziku neposlouchám – kromě Petra Muka a Václava Neckáře.
Jsem hodně vnímavý člověk a hudba mě dovede nabudit, ale i je mi tak nepříjemná – hlavně rock a heavy metal – z toho řevu, kvílení "kvákadel“ a elektrických kytar je mi docela zle. Stejně jako z techna. Nemusím.
Nemám ráda české muzikály (líbila se mi jen Johanka s Petrem), protože mi jdou na nervy ty šíleně stejné hlasy rychlokvašek z různých „star“. Všichni fakticky zpívají úplně stejně, není mezi nimi žádná výrazná osobnost, jsou to takoví dělníci bez chutě a bez zápachu – podobná barva hlasu, stejná intonace – když jeden nahradí druhého, nikdo si toho ani nevšimne. Nevím podle kterého mustru se to určuje, ale pro mne je to nuda největší.