Dělám něco špatně, když cesty k některým cílům na první pokus zkrachují?

Jsou to takové situace, kdy vím, že jsem v něčem dobrý, na základě toho se rozhodnu na to nějak navázat, abych se v tom posunul dál, ale než přijdu na to, jak je třeba v tom umět chodit, přeroste mi to přes hlavu tak, že nemohu pokračovat a nezbývá mi jiná možnost než z toho vycouvat a začít si razit novou cestu od začátku.

Můj první pokus o studium na vysoké škole skončil úplným vyhořením v letním semestru prvního ročníku. Potom jsem šel na jinou, ale hodně podobnou školu a už to šlo. O několik let později jsem přišel na to, že s kariérou, na které jsem do té doby pracoval, nebudu spokojený. Přesedlal jsem na jinou, dávalo to smysl, posouval jsem se, ale v dosud poslední etapě jsem zase vyhořel – naštěstí ne tak totálně jako v prvním roce na vysoké škole, ale vidím, že jsem tu etapu neustál tak, abych v ní mohl pokračovat, protože se z mého pohledu podobala neustálému dohánění ujíždějícího vlaku, aniž by byl čas shánět prostředky, které by mi umožnily ho bezpečně dohnat.

Dělám něco špatně, když se ocitám ve slepých uličkách a musím z nich vycouvávat místo toho, aby mi stačilo jet pořád dopředu a bez dlouhého bloudění jet po cestě, která dává smysl?