Dědic má právo v rámci dědického řízení uplatnit výhradu soupisu. Jaké z toho plynou nevýhody?

Filip84

Nenapadá mne žádná nevýhoda, která by z uplatnění výhrady soupisu vyplynula.

Výhradu soupisu nelze vykonat tacite (pojem „defaultně“ právo nezná) z vícero příčin:

1. zásada disposiční: občanský proces je, v zásadě, veden zásadou disposiční, nestanoví-li platné právo jinak, což v sobě kumuluje zásadu vigilantibus iura scripta sunt, ergo, že právo svědčí těm, kteří o něj dbají,
2. protože jde o samostatný institut, bez kterého ale může právo dědické, jako součást občanského práva hmotného, existovat,
3. protože se tak historicky vyvinul:

1. Lex duodecim tabulorum, anóbrž zákon dvanácti desek, nejstarší písemná kodifikace římského práva, doložená do 32. století letopočtu Israelitův (5. století před kř. letopočtem), kogentně ustanovoval, že po otci dědily osoby, které byly bezprostředně podřízeny jeho moci; dědicové se označovali jako domácí, anžto je tvořili výlučně členové rodiny, a zároveň jako dědicové nuitní, poněvadž právo neumožňovalo dědictví odmítnout, z čehož vyplývalo, že dědicové nabyli do vlastnictví aktiva i pasiva zůstavitele okamžikem jeho smrti, a na jejich postoj k věci nebyl brán zřetel.
2. Corpus iuris civilis z roku 543 (caesar Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus), respektive tento vývoj k němu: zavádí možnost odmítnutí dědictví; jestliže se dědic rozhodl dědictví přijmout, stal se successor universalis, eo ipso, nabyl všecka zůstavitelova práva, s výjimkou práv povahy osobní a majetek zůstavitelův tak splynul s majetkem dědicovým, a to i v případě, že pasiva převažovala aktiva,

avšak s ohledem na oprávněné zájmy pozůstalostních věřitelů byl ustanoven institutio beneficium separationis, ježto umožňoval oddělení majetku dědice od pozůstalosti, avšak o beneficium separationis museli žádat věřitelé, nikoli dědic, praetora, přičemž sedes materiae institutu bylo, že věřitelé zůstavitele byli chráněni proti věřitelům dědicovým, ergo, že majetek, ježto by jinak splynul s majetkem dědicovým, zůstával, de iure, od majetku dědicova oddělen, jako jakýsi podmajetek, na který věřitelé dědicovi nemohli činit nárok, a tak z majetků, který dědic nabyl po zůstaviteli, bylo lze s to uspokojit nároky věřitelů zůstavitelových, avšak, jestliže, takto vydělený, majetek původně zůstavitelův nepostačoval ke krytí všech dluhů původně zůstavitelových, tyto dluhy dále nešly vymáhat na majetku dědicově.

Pro opovědění žádosti o institutio beneficium separationis byla ustanovena lhůta 5 let, a zároveň měli žadatelé možnost podat žádost, jevil-li se jim institut nevýhodný, o jeho zrušení ex nunc, avšak poté již nebylo lze s to žádat o institutio beneficium separationis znovu.

Institutio beneficium separationis, tedy, sloužilo k ochraně věřitelů, nikoli dědice, anžto dědic o něj nemohl žádat právem.

Následně byl zavedena možnost, aby dědic směl uzavřít mandátní smlouvu s věřiteli pozůstalosti, na základě které mu, sice, věřitelé přikázali dědictví přijmout, ovšem zároveň mu poskytli garanci náhrady škody, jestliže by pasiva pozůstalosti převýšila její aktiva, nebo možnost uzavřít smlouvu o částečném prominutí dluhu.

Vývoj byl završen v roce 531 institutem dobrodiní inventáře, podle kterého měl povinnost vyhotovit pečlivý soupis všech aktiv dědictví, a po jeho vyhotovení ručil za pasiva pouze a jen tím, co bylo v inventáři sepsáno. Toto právo bylo dispositivní, ergo, pokud ho dědic nevyužil, nebo využil opožděně, ručil za pasiva i svým vlastním majetkem.

3. Zvykové právo Markrabství Moravského: středověké právo vycházelo z obecného německého práva, a proto znalo pouze institut odúmrtního práva, jež náležel zeměpánu a zeměpánu náleželo rovněž dědictví, pokud dědické právo nebylo uznáno soudem.

Výjimkou byly odumřelé městské nemovitosti, které od 13. století přenechal zeměpán městům.

Situace se zkomplikovala až v pozdním středověku (po řádění husitské bandy), neboť do zvykového práva, které vycházelo ze zvykového práva německého, vstupují instituty ius canonici (tedy: práva římského), nebylo možné, testimoniálně, určit dědice v tom rozsahu, v kterém právo uznávalo nedíly, to jest, dědění ex lege, a dědění nedílů, a k nabytí dědictví nebyl vyžadován souhlas dědicův.

Nebyl však přebrán institutio successoris universalis, a proto i každý z dědiců (ať už testimoniálních, nebo nedílných) odpovídal pouze za poměrnou část pasiv. a i s ohledem na kogentní dědění, nedědily se dluhy osobní, ty úmrtím zanikaly, nebylo-li při vzniku závazku ujednáno opačně.

Někde mezi Majestátem Rudolfa II. a Verneuerte Landesordnung se ustanovilo, že pozůstalost přejde na dědice i s dluhy zůstavitele a dědic za ně odpovídá do výše dědictví, a s ohledem na tu skutečnost, že za dluhy zůstavitele dědic svým majetkem neručil, nebylo potřebné ustanovovat výhradu soupisu pozůstalosti, či dobrodiní inventáře.

4. Všeobecný občanský zákoník (ABGB) 1811: dědictví se nenabývalo do vlastnictví okamžikem smrti zůstavitele ale stalo se tzv. ležící pozůstalostí, což byl samostatný majetkový soubor sui generis (podobný dnešní osobě sui iuris – trustu). Tento celek zahrnoval všechen majetek zůstavitele, známý i neznámý, který se mohl objevit v budoucnu. Tento majetkový soubor sui generis sám odpovídal za všecky dluhy, bez ohledu na to, byl-li res nullius, nebo už vlastníka, či vlastníky, měl.

Dědictví se nabývalo až na základě rozhodnutí soudu, a až po moci práva takového rozhodnutí soud převedl držbu nad majetkovým souborem na dědice, a to pouze tehdy, jestliže, na základě výzvy soudu, podaly oprávněné osoby tzv. dědickou přihlášku, a až doručením odevzdávacího listu nabýval dědic na majetkem zůstavitele vlastnické právo.

Arciť tzv. dědická přihláška nemá v současném právním řádu obdobu, tak právě z tzv. dědických přihlášek vychází nynější kodifikace výhrady soupisu pozůstalosti.

V dědické přihlášce, totiž, dědic musel soudu uvést a prokázat právní důvod, z kterého vyplývá jeho právo na podíl z dědictví, a rovněž se musel výslovně vyjádřit, zda dědictví přijímá, či-li nic, a jestliže ano, zda-li se přihlašuje bezvýhradně, nebo s výhradou dobrodiní soupisu.

Přihlásil-li se dědic bezvýhradně, pak věřitelům pozůstalosti ručil i svým majetkem. Jestliže s dobrodiním soupisu, pak ručil jen do výše svého pozůstalostního podílu.

Tedy: proto. Je to docela přirozené a logické.

0 před 881 dny

0 Nominace Nahlásit