Co z tohoto je podle vašeho subjektivního názoru omluva a co už nikoliv?

A co tím vyřeší? Omlouvat se rozumným verbálně netřeba, ti chápou i beze slov a u nerozumných se omluva tak či onak míjí účinkem, bo nemají rozum tedy omluvě nerozumí. Co řešíš? Konej, nebeč, neomlouvej, okolo sebe máš mnohem větší plebs než doufáš 🤷‍♂️🤷‍♂️🤷‍♂️

Emefej 🤣🤣🤣

Upravil/a: zjentek

Záleží na tom, za co se omlouval. Pokud by mi někdo zapálil barák a vyvraždil rodinu, tak bych asi nepřijal žádnou z tebou nabízených verzí omluvy.

1. – není omluva. Spoléhal se pouze na předchozí zkušenost, zjevně nepodloženou žádným teoretickým základem.
2. – není omluva. Cesty do pekel jsou dlážděny samými dobrými úmysly.
3. – dtto
4. – není omluva. Spoléhal pouze na svůj úsudek.

Abych omluvu považoval za upřímnou, měla by obsahovat „akční plán“, aby se to neopakovalo. A abych to považoval za upřímnou lítost, měla by obsahovat návrh (ne vnucení), jak situaci napravit. Případně dotaz, jestli má poškozený sám představu, jak to můžu odčinit.

Píšu v rychlosti, bez hlubšího zamyšlení, takže dokážeš vymyslet spoustu situací, které by můj text „rozbily“.

Zase si pleteš pojem s průjmem.

Upřímná lítost je úplně něco jiného, než si Ty myslíš. Upřímná lítost není o nějakých kecech, ale skutcích, uvedu příklad:

dohodnete se, Ty, Tvá matka, Tvůj otec, a Tvá sestra (nebo brácha? Sorry, jo, mám to volaké zmetené 😅, nějak mi to vypadlo), takže čtyři lidé, že „uděláte“ ve Znojmě banku.

Tak se na to budete chystat, matka půjde koupit kukly, fotr půjde sehnat makety pistolí atp., už máte všecky ty Hebele nachystané a blíží se „D-Day“.

Večer před tím „dnem D“ si to Ty rozmyslíš. Potichu, abys nikoho neprobudil, se vykradeš z baráku, dojdeš na OOP Znojmo, a tam to ohlásíš.

Příprava trestného činu loupeže je trestná, ale tím, žes tohle nahlásil, jsi té přípravy účinně zalitoval. Nezalitoval jsi jí tím, žes se jí trápil po tři večery. Tak to, možná, subjektivně vnímáš Ty, ale z pohledu positivního práva je to dokonale nepodstatné. Ne, účinně jsi jí zalitoval tím, že jsi se oblékl, vykradl ven, došel na bengo, a tam to ohlásil. Čímž jsi zmařil to „udělání“ banky ve Znojmě, no a proto jde o lítost oučinnou.

Takže, oni všichni tři půjdou před soud, a pak do nápravného zařízení, a Ty bys, pravděpodobně, vůbec nebyl potrestán, protože z té Tvé přípravy nenastal žádný škodlivý oučinek, poněvadž jsi jí ohlásil dříve, než škodlivý oučinek mohl nastat.

A teď k tomu, co píšeš:

To jsou akorát výmluvy, to, co píšeš. To dělají děti ve školce, nebo ještě na základní škole, je to stejný mustr, jako „Pepíčku, proč jsi vypíchl Mařence očičko?“ „Protože mi Mařenka rozšlapala bábovičku!“ No, ano, děti to tak mají, je to docela přirozené. Ale dospělý člověk by to tak neměl mít! 😅

Všecko to ukazuje na nevyzrálost, na neochotu převzít odpovědnost za své činy, a na to, že takto se vymlouvající jedinec dlí v módu oběti:

• „promiň, to se mi ještě nikdy nestalo“: každý jsme se někdy v životě dostali do situace, která se nám ještě nikdy nestala. Stricto sensu jsme všichni každou situaci někdy zažili poprvé. Třeba už si nepamatujeme kdy, třeba už si nepamatujeme ani ten skutkový děj (pamatuješ si, třeba, jak a kdy jsi si poprvé sám vytřel prdel? To je taky situace – chápej!). Platí zásada subsidiarity, a takové nějaké přirozené soudnosti, že „nehasím, co mě nepálí“ a „nemontuju se do toho, co neumím“. Připomíná mi to sketch z filmu, bohužel si nepamatuju, z kterého, jak chlap jezdí na motorce, no a to víš, je to po té WWII, takže všeho je nedostatek, no a on na té motorce jezdí v saku. A protože mu je v tom saku, na té motorce, zima, tak si to sako otočí, jako knoflíky dozadu, aby mu netáhlo na hrudník. No a vybourá se. Tak leží, takto „v járku, bosý, rozjebaný, holý“, no a tak ho najdou křupani. Tak se, jako, domlouvají, jak mu poskytnou tu první pomoc, a ten jeden říká něco, jako: „On má tu hlavu opačně, tak mu jí narovnám!“, no a „křup“, a je po chlapovi, kterému jinak nic nebylo. Když nevěděl, neměl dělat nic a měl zavolat první pomoc. Kdyby to udělal, chlap by žil. Takže, tohle jsou jenom výmluvy nevyzrálé, dětinské osobnosti.
• „myslel jsem to dobře“: to nikoho nezajímá. To je, zase, základní škola: „snažil jsi se, tak ti dám, alespoň, čtverku“ (nebo: „je vidět, že ses snažil, je to na tři, ale dám ti dvojku!“ No, ano, ve škole, nebo v nějakém ústavu pro pacienty s hlavou, chráněné dílně, nebo tak něco a podobně, ale taky ve státní správě, pozor na to, tam to takto může fungovat. Prostě všude tam, kde se vyvíjí činnost pro činnost a na výsledky nikdo moc nehledí. Ovšem v reálném životě stěží. To je to samé, jako bys přišel do hospody, a namísto hovězího steaku by Ti přinesli spálenou kuřecí flákotu. Tak bys si zavolal vrchního, a ten by Ti řekl, že ten kuchař se snažil. Že on, sice, vařit ještě moc neumí, že jako nepozná kuru od krávy, jo, třeba, ale se snaží. Taky Tě to nebude zajímat, taky to nebudeš platit, nebudeš to škodovat. Sebereš se a půjdeš se nažrat jinam, ne? Nebo že se operatér snažil, když Ti omylem amputoval zdravou nohu, že? 😅🙈 Podobný předsudek je představa, že když někdo „čeká“, že to je nějaká činnost. Ne, není to činnost, opravdu ne.
• „omlouvám se, myslel jsem to dobře“ – viz předchozí odstavec. Kec naprosto stejný, a ještě se k tomu vymlouváš na druhou! 😀🤦‍♀️😅
• „Je mi to líto. Omlouvám se, co jste ti udělal. Konal jsem v dobré víře a můj úmysl byl dobrý, ale nevyšlo to tak, jak jsem zamýšlel.“ – to jsi spojil všecky výmluvy dohromady. Pokud jsi se dostal do situace, která byla nad Tvoje síly, nebo jsi se – prostě a jednoduše – špatně rozhodl, a přesto jsi konal, musíš za to nést přiměřenou odpovědnost, ne se omlouvat a vymlouvat! 🤷‍♀️

Celé to zapadá do Tvé osobní profilace, vlastně – víš co – nic nového! 😀