Co všechno se za socialismu kontrolovalo na hranicích se Západem?

Drap to shrnul do jedné věty, ale vycestovat na západ nebylo vůbec jednoduché. Nejprve bylo třeba získat pas /už ten každý nedostal/, pak vízum a také devizový příslib bez něhož nešlo nakoupit valuty, i když se jednalo o pár šupů. Na hranicích se ještě vyplňovalo tzv. celní a devizové prohlášení, kde bylo mj. uváděno kolik financí, cenností a dražších přístrojů převážíte přes hranice. Namátkově pohraničníci do mrtě kontrolovali zavazadla a prováděli osobní prohlídku. O udělení devizového příslibu bylo třeba do určité lhůty předem žádat Státní banku. Žádosti posuzovala komise složená ze zástupců lidosprávy, státní bezpečnosti, policie a banky.
Nespolehliví elementi byli na seznamu označeni černou tečkou a banka jim jednoduše sdělila, že devizi už nejsou. Také zde existovala určitá protekce.
Osoby pracující např. s tajnými materiály museli po návratu podat písemné prohlášení, že s cizinci hovořili jen v rámci běžné komunikace.
Trochu jiný byl postup u jedinců, kteří před cestou obdrželi ze zahraničí pozvánku. Ovšem pouze tehdy, pokud jim kvůli tomu, že na západ emigravali příbuzní nebylo odmítnuto vydání pasu. Podobné peripetie musel občan absolvovat i při cestě do bývalé Jugoslávie. Bylo to deprimující a nechutné.

Záleží od toho, či išlo o súkromnú alebo služobnú cestu.
Kontrolovali sa doklady, množstvo peňazí v cudzej mene, výmena sa v niektorých obdobiach zapisovala do pasu, u vytypovaných cestovateľov sa hlavne pri príchode zo zahraničia okrem batožiny, robila aj osobná kontrola.
Niektorých ani poriadne neskontrolovali a po udretí „štempla“ do pasu rovno vyhodili z pasovky a colnice, ako sa stalo i mne za „drzosť na colnici“ v 70-tych rokoch po prechode Rakúskom bez víza, kam pôvodne moja predĺžená cesta nebola plánovaná. Aj pasováci a colníci boli niekedy ľudia, nielen stroje.

Někdy se kontrolovalo všechno, někdy jen pasy.

Hlavní rozdíl proti dnešku byl v tom, že kromě pasu jsi musel mít ještě t.zv. výjezdní doložku, tj. papír, který tě opravňoval k jednorázovému výjezdu do kapitalistické země. Ve výjezdní doložce byla uvedena země kam s pasem smíš a datum kdy můžeš vyjet a datum kdy se musíš vrátit. To se kontrolovalo velmi přísně. Pozdní návrat byl pro „opozdilce“ velmi nepříjemný.
Získat výjezdní doložku nebylo snadné. K žádosti o její vydání se vyjadřoval zaměstnavatel a uliční organizace jednotné národní fronty nebo KSČ (zpravidla u členů strany). Špatný posudek kohokoli z uvedených výborů byl jistým „polibkem smrti,“ čili nikam jsi nejel. Zároveň ale dobrý posudek nebyl dostatečnou podmínkou pro získání doložky.
Co se týče deviz. Když jsi dostal výjezdní doložku, tak jsi také dostal tzv. příslib, tj. povolení, že si v bance můžeš legálně vyměnit určitou částku valut v příslušné cizí měně. Protože se jednalo o velmi malou částku, většina lidí scháněla další marky nebo dolary též na černém trhu od veksláků. Když ale u tebe na hranicích našli víc valut než bylo uvedeno v příslibu, byl problém a jednalo-li se o větší částku, zabavili ti ji a přinejmenším jsi nikam nejel.
To ostatní bylo přibližně stejné, jako kdybys nyní jel do země mimo EU.