Co vás jako první napadne, když se podíváte na nebeskou hvězdu?

To tě napadne kravina. :P :D Hvězdy nesvítí pro nás. Svítí, protože to jsou hvězdy a kdyby měly pro něco „svítit“, tak ne pro tak vzdálenou planetu jako je naše, ale pro ty, které jsou jim mnohem blíž – v jejich soustavě.
Černé díry třeba jednou pohltí vše – i naši plantetu. ;)
Mě vždycky jen napadá, jak jsme malí (a bezvýznamní), jak je vesmír obrovský a představuju si, kolik toho asi nevíme. Pak přemýšlím, jak jsou některé naše každodenní „problémy“ zcela zbytečné a že na mnohých z těch věcí vůbec nezáleží.
Zajímavé je, že když se díváme na hvězdy, tak se díváme do minulosti. Protože než k nám ty paprsky od těch vzdálených hvězd dorazí a ukážou nám tak ten okamžik… vzdálenost tolika světelných let. A co jeden světelný rok, to jeden skutečný rok, pokud se nemýlím – proto to označení. Je to vvzdálensot, která určuje dobu. Takže když se díváme na vzdálenost 2 000 světelných let, tak vidíme, co tam bylo před 2 tisícy lety.
Některé hvězdy jsou od nás vzdáleny desítky sv. let, jiné tisíce.

Upravil/a: Gonfaloniér

Napadne mě jak je asi daleko a že k ní nikdy nedoletíme. A jestlipak kolem ní obíhá planeta podobná Zemi. Jinak hvězdy nesvítí pro nás, ale proto, že musí. Pravděpodobnost, že ji slupne nějaká černá díra je velmi malá.

Že i hvězda má své tajemství … Možná jsou to duše zemřelých, které nás sledují, ukazují cestu, ale čekají na nás …

Že svítí krásně a možná už tam ani není. Vše je pomíjivé.

No, v Práglu toho moc k vidění není (světelný smog, počasí atd.) a do Slunce z principu nečumím. Ty ano? ;) :D :D

Naposledy, když jsem se pozorněji díval na noční oblohu mne napadlo, že „zima na krku“, bo souhvězdí Orion už bylo celkem vysoko. :)

To záleží na její deklinaci. Je-li blízko zenitu, pak mě napadne, zda se mi podaří vrátit hlavu zpět bez zablokování krční páteře.

Napadne mě, že každá svítí pro někoho z nás, že se třeba z ní na nás dívá nám někdo kdysi blízký. Jsme stvořeni z hvězdného prachu a jednou až tu nebudeme, budeme třeba na tu hvězdu přeneseni. 🙂

Nejdříve řeším, jestli je to opravdu hvězda, nebo blízká planeta. Bylo by kuriózní obdivovat „hvězdu“, která vychází a zapadá.

To je hodně dávno, kdy jsem chodil s holkou… a když jsme někdy byli vzdálení od sebe několik desítek kilometrů, tak při pohledu na pravé zadní kolo Velkého vozu jsme na sebe mysleli.

Že je nielen krajšia, než tá na vežiach, ale aj ďalej.
Na čiernu dieru nemyslím, myslím na život, nie smrť.

Černá díra je stádium hvězdy. Naprosto každá hvězda prochází 14 – 25 stádii vývoje. Například naše slunce je zelený obr. Inklinuje nyní k růžovému veleobru. Jupiter je hvězdný potenciál, který nedosáhl potřebné masy. Je to pozůstatek původní superhvězdy. U hvězd mne napadne hned několik věcí. Zaprvé 99,99 % pozorovatelných hvězd jsou stovky miliard let dávno zaniklé. Navíc už při pohledu do 0,0001 % okolního vesmíru koukáme 170 miliard let do minulosti. Pozorujeme vzniky sluncí, které zaniknou dříve, než bychom se k ním kdy dostali. Aktuálně je nevíce fascinující používat hvězdy jako čočky pro ještě větší zkoumání minulosti. Největším současným objevem je pozorování gravitačních vln. A samozřejmě nejdůležitější otázka vesmíru – co je singularita. Možná hned druhá – proč vyhrála hmota a ne antihmota. Jinak světlo, jakož i jiné částice, jak již víme, umí uniknout z horizontu událostí – takže pořád existuje naděje otevírání červích děr skrze ty černé.