Co má dělat chirurg, když si chce pšíknout?

Co by? Na tu chvilku odložit nástroje.

Ja kdybych byl chirurg, tak mi nejake psiknuti nebude delat zadny problem. Horsi by byly zalezitosti z jineho otvoru. Taky aby ne, kdyz si v pul druhe rano vstanu a dam klobasku se ctyrmi chleby a o pul hodiny pozdeji, kdy uz nemohu spat, si jdu dat jablka. Potom je to do rana strelecky koncert. Dekuju.

Pokud to není polní nemocnice, nebo nějaká extrémní mimořádná událost, tak chirurgus není nikdy na operačním sále sám. Je tam instrumentář/ka, který podává nástroje, je tam jiný lékař, který asistuje, no a je tam další personál, který, např., utře operatérovi zpocené čelo, poněvadž ten je sterilní.

Pokud by se, tedy, chirurgus potřeboval vysmrkat, tak mu ten personál, někde bokem, sundá roušku, přidrží nějakou „gázu“ u frňáku, no a on se vysmrká.

Pokud by dostal „he pčík!“, ale opravdu pořádný, že by se, třeba, ještě chytil rukavicemi roušky (reflex), tak asistující lékař by přebral, dočasně, operaci, on by odešel mimo operační sál, tam se umyl, vydesinfikoval a převlékl do sterilního (je tam na to taky asistence), no a pak by se vrátil na sál a pokračoval v činnosti.

Pokud by to byl malý „he pčík!“, tak to pobere rouška a bylo-li by jí potřeba, v té příčině, vyměnit, odešel by stranou, no a ten čelo utírající personál by mu jí, prostě a jednoduše, vyměnil.

Až tak jednoduché to je. 🙂 Lékaři jsou také lidé a počítá se s tím.

Vytáhne nástroje z rány, otočí hlavu s rouškou na ústech, pšíkne a jede dál. :)