Co je špatně? Stala se z bytosti věc a sama pro sebe strachem?

Zájmeno on je osobní zájmeno pro 3. osobu j. č., tedy o osobu, o níž se mluví. Jistým způsobem ji zastupuje.

Je pravda, že by se dalo častěji používat křestní jméno, ale v minulosti existovalo tzv. onkání, kdy se o určité osobě mluvilo také nepřímo.

Není chybné mluvit o někom jako o něm, nikoliv třeba o Filipovi, je to běžné, nedá se zevšeobecnovat.

On se nestane předmětem, stále je on člověk, ale jeho jménu se nepřikládá nějaký význam, považuje se za důležitější předmět rozhovoru nebo mluvčí nechce, aby nebyl rozhovor osobní. Někdy supluje ukazovací zájmeno onen – víz níž.

On by to měl udělat – kdo je to on, vyplyne z kontextu, ale mlvučí jako by se zbavoval odpvoědnosti, jak se k tomu sám staví, někdy vznikne nedorozuměn íatd.

Pokud mluvím o věci, tak spíš použiji zájmeno to.

Ale tím se projevuje jakési narušení vztahu, neosobnost, cizost, někdy jde o projev nadřazenosti, závist, ironii, někdy nesouhlas atd. Souvisí to se vztahem mezi lidmi.

Někdo oslovení nepokládá za důležité, jde přece o jinou skutečnost Opravdu záleží na okolnostech.

Význam osobního zájmen on:

1. Takže zájmeno se často užívá v konextu jako reakce na to, že se o někom či o něčem mluvilo.
2. Jindy je užití nadbytečné vedle podmětu – užívá se v mluveném hovoru

Však (on) už tě někdo potom vzbud!. Stačí – někdo tě vzbudí.

3. Ve 3. os. stř. rodu ono se užívá často negativně – ono to jí brouky., i když j to myšleno obecně.

Zájmeno on původně odkazovalo na vzdálenější osobu ve významu onen. Dnes je to zájmeno ukazovací, takže někdy se on nepoužívá jako osobní, ale ukazovací, pokud je dotyčný vzdálený či nepřítomný.

--
Ještě jsem zapomněla na strach – spíš to beru tak, že se zhoršuje úroveň vyjadřování, nejasnost, nesrozumitelnost, které souvisí také vztahy mezi lidmi, chyxbí vstřícnost atd.

Jediná možná náprava je ta, aby se člověk vyjadřoval jednoznačně, přesně, samozřejmě slušně., jednal jako rovný s rovným.

Strach? Ale zájmeno on je životné i neživotné. Platí všecho s míruu.

Nevím, Ale stejně jako onkání v minulosti, by oslovováním 3. os. a poukazovánim na dotyčného „on“ mohlo plůsobit jako pocit nadřazenosti.

Upravil/a: annas

To, co popisujete, se nazývá „odlidštění“ (dehumanizace). Je to manipulativní metoda. Nepřítele je zapotřebí vykreslit jako bytost postrádající normální lidské rysy, aby se předem vyloučily soucit či snaha o porozumění.

Ptáš se na gramatiku nebo na obsah? On to neumí vystihnout.

Otázka není jednoznačná.

Po jazykové stránce osoby vystupují
v různých rolích, jako různé větné členy.
(I jako předmět → pozdravím souseda).

Věcně se z člověka předmět stát nemůže.

Ti, kdo se podobně jako v textu otázky snaží někoho odosobnit,
podle mne nejednají správně. A nakonec to vypovídá více o nich
samých, než o tom, o kom mluví nebo píší.