Co bylo předchůdcem křesacího kamínku?

Odpoveď byla označena jako užitečná

No, pokud vím, tak předchůdcem křesacího zámku byl zámek doutnákový. Ale mám to jen vyčtené z knih. MOŽNÁ že by lépe odpověděli přímí PAMĚTNÍCI (erotochlívák, Její Excelence velvyslankyně PEKLA aj.) ;) :D :D

Možná si někteří vzpomenou ze své dětské četby na ten báječný kámen, který pro lovce ve Štorchově románu o lovcích mamutů představoval nesmírně cennou věc. Ano, byl to pazourek, z něhož se vyráběly nejrůznější nástroje od vrtáků a pilek až po nože a hroty oštěpů.

Zmíněný román Lovci mamutů, popisující osudy putující tlupy, je vsazen do dávné minulosti před 20 000 lety. Úloha pazourku v lidských dějinách je ale mnohem starší a skončila, pokud můžeme o konci vůbec mluvit, teprve docela nedávno.

Pazourek je svým složením kysličník křemičitý, stejně jako křemen. Na rozdíl od křemene je pazourek biogenního původu. Má také zcela jiné fyzikální vlastnosti než křemen. Dobře se štípe a opracovává a v lomu je ostrý. Nástroje se vyráběly i z jiných kamenných surovin, pro zhotovování technicky propracovaných nástrojů a zbraní je ale pazourek nejvhodnějším materiálem.

Věk nejstarších pazourkových nástrojů se počítá na stovky tisíc let. Z pazourku se na některých místech vyrábělo ještě v době, kdy už lidé znali kovy, především měď, a odlévali bronzové nástroje a zbraně. Lidé kultury zvoncovitých pohárů obývali ve třetím a druhém tisíciletí před naším letopočtem velkou část západní a střední Evropy a pro své nástroje stále používali pazourek, zatímco na Předním východě se už čile vyrábělo z bronzu.

S nástupem kovů pazourek sice o své výsadní postavení přišel, nicméně člověka provázel i pak. A hezky dlouho, až do poloviny 19. století.

Vezmeme si jen takovou „obyčejnou“ věc, jako je rozdělání ohně. Třeba zapálení dříví v krbu. Od druhé poloviny 19. století máme na to zápalky a zapalovače, ale jak si s tím poradili dříve? Ani tehdy to nebyl žádný problém. Lidé používali křesadla. Ta byla různé konstrukce, někdy i umělecky provedená, ale princip byl vždy stejný. Ocílka (kousek ocele) udeřila do kamene a vyšlehly jiskry, které snadno zapálily speciálně k tomu připravenou suchou a snadno vznětlivou látku, zvanou troud. Ten se zhotovoval ze suché trávy nebo z přepálených tkanin. A tím kamínkem, který k tomuto účelu nejlépe sloužil, byl pazourek. V němčině se tak pazourku dostalo pojmenování „ohnivý kámen“ (Feuerstein).

Ale to není všechno. V 16. století byly ruční palné zbraně zdokonalené objevem křesadlového zámku. Při střelbě odpadla zdlouhavá manipulace se zapáleným doutnákem a k výstřelu došlo úderem kamínku na kov. Do křesadlových zámků se používal výhradně pazourek. Ten se – jak se údery opotřebovával a tupil – musel často měnit a výrobci po tři století dodávali armádám pazourkové křesací kamínky.

Ještě v první polovině 19. století se všude ve výzbroji armád používaly zbraně s křesadlovými zámky. Ostatně mnohé napovídá anglický název pro pazourek – flint a německé pojmenování křesacího kamínku v křesadlovém zámku – Flintenstein. A také české „flinta“

Pazourek si tak plným právem zaslouží označení nejstarší kulturní nerost. Jeho význam jako perfektní materiálové suroviny zanikl s objevem kovů a je dávno pryč, avšak dodnes si uchoval postavení výrobní suroviny, byť jen ve velmi omezené míře.

více v odkazu

https://nevidi­telnypes.lidov­ky.cz/zviretnik/roz­hlednik-o-pazourku-a-jeho-muzeu-v-bolaticich.A140601_193­149_p_zviretnik_ko­sa/tisk

Pazourek, některé druhy křemenu, obsidián, pyrit, popřípadě jiné druhy kamenů. které při škrtnutí o ocílku, někdy i jeden o druhý vytvoří jiskru a lze s ní zapálit

Obvykle křesali pazourek a pyrit.

Náhoda.
Pamätám na to, akoby to bolo dnes. Raz, už sa stmievalo, pračlovek Mu zakopol o kameň. Palec mu začal krvácať. Mu nahnevano vzal ten kameň a v zlosti ho hodil do neďalekej skaly. Pri dopade na skalu vyletela iskra, ktorá zapálila sušinu rastúcu v zlome skaly.
Vážení, takto jednoducho pračlovek Mu objavil zázrak človekom vytvoreného ohňa.

Upravil/a: led

Čekat až někde udeří blesk.