Čím to je, že si tak málo pamatujeme ze svého ranného dětství?

Z raného dětství si málo pamatujeme,protože jako děti jsme získávaly mnoho nových ifnormací a poznatků.Jde o rozdíl mezi poznáváním dětí a dospělých.Dítě si ještě neumí uložit všechno do dlouhodobé paměti, do svého podvědomí,získává jakýsi vhled, neumí rovněž určitou skutečnost pojmenovat,protože nemá dostatečnou slovní zásobu.

Proto si v dospělosti vybavíme spíš obrazy nebo to,co bylo podloženo emoci.Když se dětem budou určité situace připomínat,snáze si je později vybaví. Platí přece stále – opakování je matka moudrosti.

Podle věd. z psych.

Díky empirickým výzkumům i díky stále dokonalejším technickým možnostem zkoumání mozku nahlíží věda do tajemství naší paměti stále hlouběji, a tak už to víme zcela bezpečně: Vše, co se nám po narození děje, se do naší paměti ukládá, stejně jako mnohé z toho, co prožijme ještě v lůně matky.

„Každá zkušenost, která má výrazný radostný nebo bolestný emocionální význam, má na vyvíjející se nervovou soustavu miminka přetrvávající vliv, ať už je, nebo není, později schopno si tuto zkušenost vědomě vyvolat. Způsob, jakým jako miminka zažíváme okolní svět, ovlivňuje naši rozvíjející se osobnost, emocionalitu i způsoby chování na dlouho dopředu. Za skutečnostmi, které si vybavujeme, se totiž skrývá ještě mnoho dalších, které jsou uloženy v našem nevědomí. Pamatujeme si tak mnohonásobně víc, než jsme schopni dokázat,“ vysvětluje australský psycholog Robin Grille, jenž se vlivem raného dětství na duševní zdraví v dospělosti dlouhodobě zabývá.

Dva druhy vzpomínek

V limbickém systému mozku – v místě, kde se nachází centrum emocí – jsou ukryty dvě jeho důležité části zvané amygdala a hipokampus. Amygdala zpracovává vypjaté emocionální zážitky, například velkou tělesnou blaženost z milující náruče rodičů nebo naopak stres, když rodiče potřeby miminka ignorují. Hipokampus zase uchovává sdělitelné, chronologické vzpomínky, které se ukládají do mozkové kůry. Amygdala už je při porodu dotvořená, takže miminka jsou velmi dobře schopna intenzivně vnímat celou škálu emocí, zatím ale nedokáží zpracovat jejich význam ani vztah k okolnímu dění. Hipokampus naopak končí svůj vývoj až mezi druhým a čtvrtým rokem života, proto nedokážeme rané vzpomínky vnímat jako sled událostí. Zato jejich emocionální obsah se díky amygdale ukládá snadno – pamatujeme si různé druhy emocí a s nimi spojené fyzické pocity, ale nemáme jasno v tom, jak a co se kdysi přesně dělo.

Zjednodušeně lze říci, že máme dva druhy vzpomínek explicitní a implicitní (přímé a nepřímé). Do explicitní kategorie patří ty, které si můžeme kdykoliv vybavit a někomu je smysluplně převyprávět. Tento druh paměti míváme plně vyvinut nejpozději ve čtyřech letech věku, proto si také většina z nás umí od této doby běh svého života vybavit. Implicitní paměť sice funguje už před narozením, ale pracuje nezávisle na našem vědomí, zašifrována v emocionálních, smyslových a instinktivních prožitcích. Jinými slovy: co si nepamatuje naše mysl, pamatuje si naše tělo a jakási naše nejhlubší podstata. Má to obrovský dopad na naše celkové myšlení, cítění a chování. Ranými vzpomínkami jsme ovlivněni, a to do té míry, že nám, aniž si to připouštíme, mohou silně zasahovat do života.

Zdroj: http://www.eva­labusova.cz/clan­ky/miminka_pa­met.php

Protože náš mozek v té době zbírá informace a jsou tedy tím naše vzpomínky jen mizivé a nebo žádmé.A dnes ztěch nazbýraných informcí čerpáme.