Čim myslíte, že to je?

Myslím si, že lidé se až moc „zavírají“ doma s PC, mobily. Chatování není pro člověka to pravé. Potřebujeme spolu komunikovat, potřebujeme se osobně s lidmi stýkat. Vidět se spolu „na živo“, dívat se do očí, poslouchat něčí hlas a slyšet i svůj hlas. Docela mě překvapuje, že se lidé nedokáží, či neodváží začít slovní komunikaci ve venkovním prostředí s cizími lidmi. Běžně komunikuji s cizími lidmi, ať už dospělými, dětmi, seniory i se zvířaty. Stačí jen tak málo, třeba: To je dnes krásně, že? Máte krásnou kabelku! Pejsku, ty jsi krásný! apod. Hovor se zapřede a popovídáme si s někým, s kým se třeba už neuvidíme, ale je škoda toho nevyužít. Dozvím se někdy i velmi zajímavé věci. 🙂

Pocit osamění nemá nic společného s počtem lidí. Osamoceným se člověk cítí bez blízkých přátel rodiny kamarádů a podobně.

Jak se můžeš vůbec ptát. Lidé se přestali navštěvovat, psát si a usilovat o vzájemné pochopení. Sedí u počítačů a žijí ve virtuálním světě.

Nefňukej u počítače, vyraž mezi lidi!

Je to nezájmem o lidi, nezájmem o své okolí.

Neřeš to … Samota doma u PC je nejlepší

Protože nesdílíme s ostatními svou kreativitu. Ze strachu z osamocení místo toho čím dál víc sdílíme emoce a porovnáváme jejich druh, velikost, kvalitu a jestli je vůbec máme takové, jaké si myslíme že by měl být a jaké od nás ostatní očekávají. Ze strachu z osamocení pozornost a zbytky své kreativity věnujeme očekáváním něčeho někde v budoucnosti. Tedy nějakých hodnot „důležitých, nebo rovnou nezbytných pro přežití“ případně se věnujeme dosahování „vyšších a lepších“ cílů. Ve strachu z osamocení se tím odsuzujeme k čím dál rychlejšímu běhu vpřed a výš, protože všichni ostatní to tak taky dělají a pokud s nimi chceme sdílet emoce a nebýt osamocení, musíme s nimi držet krok. Ze strachu s osamocení děláme maximum pro to, abychom nakonec zůstali opravdu sami. Sami se svým věrným přítelem strachem z osamocení.