Byli Němci vždycky našimi nepřáteli?

Němci nebyli nikdy našimi nepřáteli.

Wlastenz, nebo nacionalistické, nahlížení na národ, ergo i historii, je umělý konstrukt „obrozenců“ 19. století. Do té doby nic takového neexistovalo.

Kolonisace Království Českého i Markrabství Moravského je německy vs česky hovořícím obyvatelstvem tak v poměru 2:1. Svatý Václav česky neuměl. U většiny panovníků pozdního středověku a raného novověku to nebylo nijak moc odlišné. Protože to nikdo neřešil a nikomu to nevadilo.

Šlechta nemá národnost. Jistě, samozřejmě, Zierotinové mluvili většinou česky, mezi sebou, ale, samozřejmě, uměli francouzsky, jako každá vysoká šlechta. Ty různé „šperkovnice“ na zámcích nejsou šperkovnice, to zase bolszewik „jel“, proboha, tolik zlata, aby se to do těch „šperkovnic“ narvalo, měla tak Marie Antonie, nebo madame Pompadour. Jo, Francouzi si to „mohli“ dovolit, taky podle toho dopadli, že občan Ludvík Kapet, bezhlavý rytíř, no. Dobře jim tak, mohli si za to sami. Ty „šperkovnice“ sloužily k třídění a ukládání korrespondence, a písemností obecně.

Šlechta si hojně dopisovala. Za renaissance ještě moc ne, ona nebyla pošta. Pošta vzniká až s ranným barokem a je spojena s rodem Paarů, kteří drželi dědičný ouřad dvorního poštmistra. Ano, ale pro potřeby dvora & dvorského kancelária. Pošta pro ostatní je záležitostí druhé polovice 17. století. Byla drahá, ale šlechta na to měla, zas až tak drahá nebyla. Samozřejmě, běžná korrespondence byla pomalá, ale to nevadilo. To byl tehdejší „fuckbook“: furt si psali, o tom, že bylo moc horko, seděli ve Wandteppichsaalu, na svícnu seděla moucha, okna dokořán a modlili se, až zaprší. A ono nezapršelo. Doslova.

Takže museli znát jazyky, aby se mezi sebou domluvili. Jako měla církev a universitně vzdělaní lidé latinu, šlechta měla francouzštinu, a ano, byla silně frankofonní.

Prostě: Zierotinové mluvili, veskrze, česky, Liechtensteinové německy, Rožmberkové česky. Psali si buďto francouzsky, nebo jeden česky, druhý německy. Verneuerte Landesordnung češtinu a němčinu postavilo na roveň, a opravdu to tak fungovalo: soudní kancelárium v Novém Jičíně psalo německy (německé město, prakticky) a soudní kancelárium z Českého Brodu odpovídalo česky. A nikdo s tím neměl problém, až, v podstatě, do jazykového zákona RČS.

Měšťané byli cechovní mistři, řemeslníci: řezníci, ševci, krejčíři atp. Každý kupec musel umět česky i německy. Kdiš bil nemec, tak mufil takto, ja, ale mufil. Když byl Čech, tak se musel v němčině oblomit, kšeft je kšeft. A nikdo s tím neměl problém.

Sprostý lid? Kde by na takové koniny přišel? Byli negramotní, protože povinnou školní docházku zavedla až Marie Terezie v roce 1774 (včera). A to si, prosím, neidealisujme: nebyli učitelé, kdo by platil nevolníkům nějaké drahé, nóbl, učitele, co mají školy? Patrimoniální správa? Proč by to měla škodovat: na dojení krav a kosení polí to nepotřebují. Takže učil, kdo uměl alespoň nějak číst a psát, často vysloužilí vojáci. Podle toho to taky vypadalo. Na vzdělání se nehledělo nemělo praestigae, zdržovalo fakany od díla. To ještě na začátku 20. století chodili naši předci do školy jenom v zimě. Běžné a celé jejich vzdělání byly čtyři třídy, které vyšly ve třetí třídě a ještě propadli. Naši předci nevěděli, kde leží Bavorsko, nebo třeba Bretaň (křupani to ani dneska neví, že).

Necestovali. Kam by cestovali? Ano, do města, na trh: pěšky. A dál?

Na procesí. To souviselo s triumfálním pojetím církve po Sněmu Tridentském (po roce 1563), církve, jako státního náboženství (quius regio eius religio), církve, jako duchovní, ale státní, správy. Postavení správy církve silně podpořil Josef II., zřizovaly se nové farnosti, a tak podobně. K barokní církvi patří poutě a poutní místa. U nás Zašová, například, jinak Hostýn, Zelená Hora, bylo jich velice hodně, takže z každé farnosti, jednou za rok, fusovali někam, procesím, na pouť. Ale jinak si, prosím, nedělejte illuse. Kdo četl Missale Romanum gregoriánského rithu (tzv. Tridentské mše), tak si nemohl nepovšimnout, že neobsahuje část, kdy chodí lid přijímat. No arciť, že neobsahuje: taj je v Rituale Romanum. Proč? Samozřejmě, že také proto, protože gregoriánský rithus se klerikalisoval, ale taky – čistě pragmaticky – proto, protože jinak by nevolníky v kostele nikdo neudržel na celé mši, taky proto bývala, v 18. století, homilie až po mši. I kroniky, běžné „dellikty“ nevolníků, dokládají, že náš sprostý lid nebyl nijak zbožný. Byl pověrčivý, asi o trochu méně, než v pozdním středověku, a o trochu více, než dnes, ale zbožný stěží.

A jinak? Jak by cestovali?

Až do 18. století (století kočárů) se cestovat jinak, než po vlastní ose, moc nedalo. V 18. století byly zřizovány poštovní dilligence. Byly pomalé (průměrná rychlost 6 kmph), nepohodlné a drahé. Ono až do vynálezu listového péra (Obadiah Elliot, 1804) byly kočáry buďto relativně pohodlné (berliny, houpaly), ale těžké, málokapacitní a pomalé, nebo nepohodlné, velkokapacitní a relativně rychlé. Dilligence byla pomalá, protože byla přecpána a nepohodlná. Nejezdilo se za tmy, občas byl problém s cestou a objíždělo se. Cestující, krom jízdného poště, platili kolomazné, mýtné na mostech, obslužné postillionům atp. To si mohli dovolit bohatí měšťané a šlechta, nikoli nevolníci.

Jenom pro srovnání: když Louis XVI. utíkal do Varénes, tak 287 km ujel za 19 hodin a 21× při tom přepřahali. No arciť, vždyť to byla ohromná berlina, kterou táhly tři páry koní, a při průměrné rychlosti 15 kmph (včetně přepřahání, takže jízdní ještě vyšší) se bavíme o hranici „konstrukční rychlosti“ a hranici fysických sil koní: pak museli co pár kilometrů přepřahat. Rychlost 15 kmph, na francouzských cestách té doby, a s luxusní, těžkou, berlinou taženou třemi páry koní, byla nevídaná!

Nevolník, navíc, na jakékoli cestování mimo panství potřeboval souhlas patrimoniální správy, který ale bez dobrého důvodu nedostal. Cestovali, třeba na korunovaci panovníka se dělala „procesí“, ale jinak, pokud museli, tak cestovali s formanem ve voze, i to ale pro ně bylo drahé. Takže: necestovali, pokud nemuseli.

Summa summarum: šlechta mezi sebou vycházela, nebo nevycházela, a jestli byla takové nebo makové obcovací řeči, tak to na to vliv nemělo. Měšťané byli maloměšťáci, krejcar ke krejcárku, „host jako host, Maďar nebo Turek, zaplať si pivo a žvaň si co chceš“. Nevolníci neměli na takové koniny čas, ani možnosti.

Ano, jistě, vedly se nesmyslné války: my jsme, v jedné takové, přišli v roce 1754 o většinu Slezska. Ale pro nevolníka to byli „Hotentoti“, jestli mluvili tak, nebo onak. Byla mnohem větší směs nářečí, než dnes, protože nebyla „globalisace“: lidé necestovali. Nevolník si, často, těžce rozuměl s nevolníkem o dvě panství dál (zvlášť, když je dělily hory, nebo močály: viděli na sebe, ale se neslyšeli). Takže, jestli to byl Švéd, Maďar, Němec, nebo Turek, bylo Wurst.

Jenže vítr se změnil:

„Naše velké rozhodnutí: nezbožňovat neznámo. Právě počínáme vědět málo. Falešné a promarněné snahy.“ (Friedrich Nietzsche: Der Wille zur Macht).

Přišel romantismus. Pěstovala se melancholie, divná hudba (si pusť Symphonie Fantastique & Walpurgisnacht, do toho si přečti Máchův Máj a pochopíš i bez vysvětlování, snad!), a vůbec se začaly řešit kraviny. A začalo se řešit, že – prý – čeština není moc co k čemu.

Tak se udělala nová mluvnice (Jungmann, píšeme jí dodnes), no a hlavně se začalo pořád poměřovat: že nemáme Schillera, že nemáme Der Ring des Nibelungen, Tristan und Isolde, či něco podobného. Přišel Schlamperei a podvody: rukopisy, třeba.

Ale abych nepůsobil, jako kakabus, nebo zbytečně neočerňoval: Nationalist vznikali v 19. století všude, jak houby po dešti. Mor doby: Poláci, že (ale tam to bylo trochu jiné a pochopitelné, trojí dělení Polska byla pěkná hnusárna), Maďaři & dualismus, no a Němci v Říši, tak to je jasné, že.

Ale je i není. Německo není, historicky, jeden stát. Máš Království Bavorské, Království Saské, etc. etc. To až Friedrich II. der Große začal tvořit „Říš německou“. Buď jak buď, německý nacionalismus byl, asi, nejhorší. No a pak už moc nechybělo:

Rozpad „Rakouska“, tj. států Království a země na Radě říšské zastoupené a Země svaté štěpánské koruny Uherské. U nás RČS. Nesmyslně postavený stát na tzv. Československém národu. Jazykový zákon, pozemková reforma, nerovnost Němců při volbách do parlamentu, sociální nerovnost etc. etc.

Až tady se začaly slovansko – germánské vztahy opravdu vyhrocovat. Ale, opět, to byla taková doba, šlo to celou Evropou: Poláci nám chtěli sebrat kus, Maďaři Lauter to samé. Rusíni se zase dostali pod Maďary (chudáci), Rumuni měli fašismus, Nezavisla država Hrvatska, Stefan Bandera & Ukrajinská osvobozenecká armáda. Je to možná paradox, ale němečtí nacisté nebyli největší svině. To taková Ukrajinská osvobozenecká armáda, nebo ustašovci & Nezavisla država Hrvatska, byli mnohem, mnohem horší.

No, nic, válka dopadla, jak dopadla, pro nás relativně dobře, německy hovořící obyvatelstvo jsme si vyhnali, na jednu stranu pochopitelně (nikdo nemohl vědět, jak se k tomu Němci postaví), na druhou stranu tím ale trpíme hlavně my: já jsem si to počítal, na jednu průměrnou sudetskou ves (ne obec, tu tvoří klidně deset vsí!), chybí něco kolem 300 obyvatel, kterých by ale bylo dneska 600. Většina z toho byli lidé pracovití, nekonfliktní, ale to je zase na samostatné thema.

Jak píše Filip84, tzv. „Němci“ jsou produktem nastupujícího kapitalismu, do té doby nikoho ani nenapadlo, že Bavoři jsou vlastně téměř totéž, co kupříkladu Sasové a třeba hanzovní město Lübeck s těmi vnitrozemskými barbary vůbec nechtělo nic mít společného (s vyjímkou výhodných obchodních vztahů).

Jenže doba si vyžádala sjednocovací berličku, která by nahradila upadající náboženství, tehdy již v podstatě bezzubého, rozděleného na katolíky a protestanty. Ale KDE ji vzít?
A tak vznikl nacionalismus. Hodně často se zapomíná, že sjednocovací proces VÝZNAMNĚ urychlil Napoleon I. ustanovením „Rýnského spolku“. (On vůbec do zbytku Evropy přinesl HODNĚ nového, dobrého a pokrokového, to se ale učí jen na francouzských školách, pro nás to byl především voják-dobyvatel.)

A i když Vídeňský kongres upravil situaci v „budoucím Německu“ (před Napoleonem na jeho území byly DESÍTKY nezávislých státečků) jejich snížením na cca 15, tak pro nastupující kapitalismus to nestačilo, bylo potřeba JEDNOTNÉHO, efektivně řízeného politického celku (sjednotit zákony, měnu, míry a váhy, odbourat cla – prostě odstranit překážky pořádnému businessu). To, že bude vůdčí silou Prusko bylo jasné, jak to ale IDEOLOGICKY zastřešit, aby protestanští Prusové mohli sedět u jednoho stolu třeba s katolickým Bavorskem? Nacionalismus přinesl řešení a tak VZNIKLI Němci. NJN, ty jsi Bavor, já jsem Sas, ale OBA jsme NĚMCI.

Někdo by mohl namítat, že tzv. Svatá říše římská národa německého vznikla již 15. století, resp. se tak přejmenovala sama, existovala již dříve jako Svatá říše římská „Sacrum Imperium Romanum“, ovšem ta s nějakým „němectvím“ NEMĚLA nic společného, venkoncem jejím nejmocnějším feudálem (po kurfiřty zvoleném císaři) byl ČESKÝ král (jeden ze 7 volitelů [kurfiřtů] římského císaře). :)

Nicméně fenomenálnímu pruskému kancléři (a na německé poměry nevídaně úspěšnému politikovi) Ottovi von Bismarck se imperiální sjednocení PODAŘILO, poté, co polní maršál von Moltke starší nakopal držkujícím Franíkům zadky v bitvě u Sedanu 1871 (držkující Franz Josef I. byl již zpacifikován bitvou u Hradce Králové 1866 tímtéž von Moltkem a Bismarckem). A teprve od té doby (vzniku Německého CÍSAŘSTVÍ) můžeme reálně mluvit o Němcích.

Ve skutečnosti jsou Němci národem asi tak jako „Čechoslováci“ a zpočátku si takový sedlák z Pomořan se sedlákem z Bavorska či dokonce Alsaska rozuměl ještě méně, než Pražák rozumí slovenskému „východňárovi“. Ovšem státem silně podporovaný nacionalismus, později pangermanismus a obecně sjednocovací politika vykonaly své a dnes tam nikoho nenapadne, že by nebyl Němec. Ostatně za echtovní Němce se dnes považuji i Turci narození v Německu, ale to je na jinou stať. ;)

Takže k odpovědi – ANO, Němci byli našimi SPOJENCI od roku 1879 (vznik tzv. Dvojspolku, později rozšířeného přistoupením Itálie na Trojspolek) do roku 1918. :)

Přinejmenším byli Němci vždycky konkurenty, kterým jsme v Česku překáželi. Ale stejně jsme to měli s Maďarama a občas ještě hůř s Polákama.

Ale kdeže, dokonce měli našeho Karla IV. přes 30 let jako svého krále.