Bratranec tvrdí že už ho nic nebaví..

Ano je to syndrom vyhoření a pokud mu okamžitě nevyhledáte odbornou pomoc tak je s ním ámen,protože on to sám neudělá.
Měl sem kamaráda kterého to také potkalo, bohužel neměl zájem to sám řešit a nikdo jsme mu nepomohli protože jsme to brali na lehkou váhu až si ve finále sáhl na život.

Syndrom vyhoření.
Náhlej pocit, že všecko je marný, nic nemá smysl… doporučovala bych mu asi, ať si vezme dlouhou dovolenou a třeba i do tý Afriky zajede. Možná tam pochopí, že si nemá na co stěžovat, ale hlavně možná zjistí, že na světě je plno lidí, co potřebujou pomoc – a zrovna ON se svejma příjmama může patřit k těm, co tu pomoc můžou dát. Může adoptovat dítě na dálku, může přispět na stavbu nemocnice někde ve třetím světě – a to mu může dát pocit, že k něčemu je a že něco ten smysl má.
Přijde mi, že v týhle chvíli by pro něj pomoc někomu dalšímu mohla být hodně zásadním bodem, od kterýho se zase odpíchne zpátky… Jak se říká – nemůže změnit celej svět, ale může změnit něčí život. A to by mohla bejt dostatečná motivace, aby se zase sebral…

Nemusí mu „hrabat“,těch důvodů ke změně chování může být hned několik.Jste se nezmínil,jestli se tak změnil po rozchodu s přítelkyní,nebo právě jeho chování bylo impulzem k rozchodu…
Místo psychiatra bych volila návštěvu psychologa nebo aby k němu psycholog pod nějakou záminkou zašel.Pokud mu teda chcete pomoct.
Třeba taky může trpět syndromem vyhoření,ale nejsem odborník a jak říkám,těch příčin může být několik…

Chápu to a dává mi to smysl.Protože má hodně peněz,všechno si může dovolit koupit,nic mu není vzácné a nedostupné.Najednou jsou všichni tzv.„kamarádi“­.Všichni potřebují půjčit,chtějí se přiživit zadarmo atd.Ale v momentě,kdyby přišel na mizinu,těch kamarádů zbude jen pár,jestli vůbec nějaký.Možná to už pochopil a zjistil,že nemá pro co žít.Potřebuje najít nový smysl života,ať se dá třeba na charitu,založí nadaci a může třeba pomáhat dětem v Africe,když tam chce jet,ne?Ale v každém případě by to chtělo psychologa,psychi­atra snad zatím ne.

Díky poměrně slušným penězům poznal všechny možné radosti a požitky až nakonec zjistil, že ho to neuspokojuje. Je to jako by hladovějící člověk věřil, že až se nasytí bude navždy šťasten, jenomže tyto věci člověka (když není povrchní) trvale neuspokojují. Nepochybuji o tom, že by mu pomohli kamarádi, přátelé, protože dobré vztahy jsou nad požitky a sebeuspokojováním. Když je nemá, ať si je sežene, třeba tak, že bude pomáhat jiným třeba v rámci nějakého občanského sdružení, nebo jinak, nejlépe, když neprozradí, že je bohatý (to věc komplikuje). Jinak se bezpochyby přidávám k předešlým radám, ať využije služeb psychologa. Souhlasím, že pokud bratranec za ním nepůjde, zkuste naopak psychologa vy dostat k němu, něco vymyslete. A nemusí to být jenom člověk s titulem, alespoň když to bude empatická osoba, které nejsou lhostejní druzí lidé.

V odlehčené rovině dal radu, jak si v těchto situacích počínat již pan Neruda a sice:
„Až Tě život omrzí a stane si ti peklem, skoč do hajzlu po hlavě a přikryj se deklem“.