Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 24.září 9:41

Žádnou. Takové systémy postrádají dobrou organizaci, dohled a vedení (politiků aj.).

Ale není tak úplně pravda, že se nemůžou dopustit neúspěchu. Hlavně nesmí dělat nic (příilš a dlouhodobě) nepopulárního a to je rozdíl. Můžou potento, co se dá, ale hlavně že to není příliš v negativním světle. Někdy se za ta selhání dokonce plácají po zádech a maskují to, jako nějaký úspěch. Kolikrát jsou tak neschopní (vláda, celý parlament i opozice), že ani nepoznají, že dělají něco špatně. Tudíž je ani nemůžou účinně kritizovat. Na druhou stranu opozice je opozice a zpravidla kritiuje vše, třeba i dílší (výjiměčné) úspěchy a často i znemožňuje jakékoli potenciální dobré kroky a rozhodnutí.
Přeceňuješ mediální moc opozice a podceňuješ tu vládní. ;) Záleží, kdo to jak umí, kdo lépe pracuje s médii, kdo má jaké zaměstnance a statistiky, má lepší PR manažer/y a líp komunikuje, kdo obecně líp mluví, líp se prezentuje, je větší (nebo schopnější) populista, mívá lepší reklamu a kampaň apod.
Opozice může ale taky nemusí dát vládě sežrat její neúspěch. Taky se samotná vláda může v médiích za ten neúspěch vynést do nebe… a ještě jí můžou mnozí tleskat.
Úspěch, popularita a spravedlnost, jsou tři dost rozdílné věci… Úspěch není nezbytně populární (často ne; a zase neúspěch nepopulární), záleží jaký, jak podaný atd. A spravedlnost už vůbec ne. Ta často může být nepopulární. Pro obojí platí hlavně i v krátkodobém měřítku (něco se projeví nebo přinese plody až po delší době, ale když tomu lidi nerozumí… – je to jen o tom, jaké to budí zdání a jaké to vyvolává pocity. A to nemá nic společného se skutečným úspěchem nebo správností).

Nakonec ve volbách jde o mínění většiny, zakládá to na davovém chování/mentalitě, na podvědomí, na správné propagaci (když ne nezbytně propagandě); logiky a správnosti je tam málo. Takže je docela úplně jedno, nějaký úspěch-neúspěch. I v celosvétovém měřítku si vem, jak jsou neschopné vlády, prezidenti, premiéři, strany i diktátoři často populární.
Systém je to maximálně neefektivní a jdoucí proti sobě.

Naneštěstí jsou takové systémy a vlády i parlamenty v nich nanejvýš průměrné. Nemohou být lepší. Jednotlivci nikdy nezmůžou nic (ani kdyby tam byli trochu schopnější), ale jako kolektiv můžou skoro vše… Jenže jako kolektivní sbor a konsenzuální moc to nikdy pořádně nefunguje. Za je to v tom davu není rozum, za druhé jdou sami proti sobě, za třetí jsou omezení tím, že se musí všichni/většina shodnout, atd atd. A to se bavím spíš hlavně o parlamentu aj., než o vládě. Pokud jde o vládu, tak je dělba moci tak šílená, že nikdo stejně pořádně nemůže nic dělat a nikdo to tam de facto nevede/neřídí (ale na druhou stranu se jim vždy daří po_rat, co se dá). Jednotlivci mají často málo odpovědnosti, práci viditelných osob (ministrů apod) zase vykonává spíše jeho nákladný byrokratický aparát. Odpovědnost mají zpravidla jen jako kolektiv. Ale nejedná se o žádnou skutečnou odpovědnost. Jejich největším trestem bude tak akorát, že zrovna nebudou v přístích volbách zvoleni. A to je jen o popularitě. Ta je hlavní ukazatel a na ní (zdr) nejvíc záleží. Má ale pramálo společného se spravedlností nebo úspěchem.

Disraeli

Odpověděl/a – 24.září 9:44

Žádnou. Takové systémy postrádají dobrou organizaci, dohled a vedení (politiků aj.).
Navíc morálka v takových nastaveních zpravidla není. S nějakými morálními pohnutky (psychologicky) se to téměř vylučuje. Pro ctnosti a kvality tam není místo.

Ale není tak úplně pravda, že se nemůžou dopustit neúspěchu. Hlavně nesmí dělat nic (příilš a dlouhodobě) nepopulárního a to je rozdíl. Můžou potento, co se dá, ale hlavně že to není příliš v negativním světle. Někdy se za ta selhání dokonce plácají po zádech a maskují to, jako nějaký úspěch. Kolikrát jsou tak neschopní (vláda, celý parlament i opozice), že ani nepoznají, že dělají něco špatně. Tudíž je ani nemůžou účinně kritizovat. Na druhou stranu opozice je opozice a zpravidla kritiuje vše, třeba i dílší (výjiměčné) úspěchy a často i znemožňuje jakékoli potenciální dobré kroky a rozhodnutí.
Přeceňuješ mediální moc opozice a podceňuješ tu vládní. ;) Záleží, kdo to jak umí, kdo lépe pracuje s médii, kdo má jaké zaměstnance a statistiky, má lepší PR manažer/y a líp komunikuje, kdo obecně líp mluví, líp se prezentuje, je větší (nebo schopnější) populista, mívá lepší reklamu a kampaň apod.
Opozice může ale taky nemusí dát vládě sežrat její neúspěch. Taky se samotná vláda může v médiích za ten neúspěch vynést do nebe… a ještě jí můžou mnozí tleskat.
Úspěch, popularita a spravedlnost, jsou tři dost rozdílné věci… Úspěch není nezbytně populární (často ne; a zase neúspěch nepopulární), záleží jaký, jak podaný atd. A spravedlnost už vůbec ne. Ta často může být nepopulární. Pro obojí platí hlavně i v krátkodobém měřítku (něco se projeví nebo přinese plody až po delší době, ale když tomu lidi nerozumí… – je to jen o tom, jaké to budí zdání a jaké to vyvolává pocity. A to nemá nic společného se skutečným úspěchem nebo správností).

Nakonec ve volbách jde o mínění většiny, zakládá to na davovém chování/mentalitě, na podvědomí, na správné propagaci (když ne nezbytně propagandě); logiky a správnosti je tam málo. Takže je docela úplně jedno, nějaký úspěch-neúspěch. I v celosvétovém měřítku si vem, jak jsou neschopné vlády, prezidenti, premiéři, strany i diktátoři často populární.
Systém je to maximálně neefektivní a jdoucí proti sobě.

Naneštěstí jsou takové systémy a vlády i parlamenty v nich nanejvýš průměrné. Nemohou být lepší. Jednotlivci nikdy nezmůžou nic (ani kdyby tam byli trochu schopnější), ale jako kolektiv můžou skoro vše… Jenže jako kolektivní sbor a konsenzuální moc to nikdy pořádně nefunguje. Za je to v tom davu není rozum, za druhé jdou sami proti sobě, za třetí jsou omezení tím, že se musí všichni/většina shodnout, atd atd. A to se bavím spíš hlavně o parlamentu aj., než o vládě. Pokud jde o vládu, tak je dělba moci tak šílená, že nikdo stejně pořádně nemůže nic dělat a nikdo to tam de facto nevede/neřídí (ale na druhou stranu se jim vždy daří po_rat, co se dá). Jednotlivci mají často málo odpovědnosti, práci viditelných osob (ministrů apod) zase vykonává spíše jeho nákladný byrokratický aparát. Odpovědnost mají zpravidla jen jako kolektiv. Ale nejedná se o žádnou skutečnou odpovědnost. Jejich největším trestem bude tak akorát, že zrovna nebudou v přístích volbách zvoleni. A to je jen o popularitě. Ta je hlavní ukazatel a na ní (zdr) nejvíc záleží. Má ale pramálo společného se spravedlností nebo úspěchem.