S kým jste si v dětství hráli ?

Doma jsem byl sám, ale na vsi nás byla vždy parta ( to byli všichni kamarádi bez rozdílu věku). To se nás vždycky sešlo k večeru ( oni všichni měli ještě nějaké povinnosti doma – pást krávy či krmit dobytek) kolem deseti i více a hráli se „kolektivní“ hry na vojáky, fotbal, volejbal přes natažený provázek v zimně hokej na rybníku či se sáňkovalo nebo lyžovalo a nepamatuji si, že by se při tom pilo !!!!. Někdy zejména v létě večer se třeba jenom sedělo a kecalo.
Čvaňháka si ovšem sem tam někdo dal, ale nebylo to pravidlem a muselo to být utajené před dospělými. Jinak následoval vejprask.
Doplňuji:
Do kina jsme chodili pěšky 5 km lesem a vždy nás šla parta.

Upravil/a: mosoj

jelikož jsem byl deset let jedináček a nejlepší kamarád – bratranec – byl 50 km daleko, býval jsem často sám, takže ano, fiktivního kamaráda jsem měl, jmenoval se Pepík – máma mě jednou přistihla při diskuzi s ním a zaznamenala do rodinného alba, že si prý při té aamomluvě ještě stačím „úspěšně měnit hlasy“ :{D>

Proc né, je to normální…Ted jsem to zrovna videla v zahradní restauraci. Manzelský pár kolem ctyricítky s asi 8-letou dcerkou – a ta si tam kolem hrála, meli tam houpacku pro deti, a skutecne mluvila stále s kamarádkou(ale si i zpívala). Nastestí jí v tom rodice nijak neomezovaly.

Tak takového kamaráda asi měli panelákové děti.Já vyrůstal na menším městečku v rodinném domku a okolo našeho domu byli tři kamarádi (jeden starší o rok, dva mladší o rok proti mně).Takže s nimi jsem byl každý den a to jsme ještě vymýšleli natahování telefonu mezi našimi baráky.A když byl čas, tak jsme chodili buď do lesa stavět bunkry nebo na hřiště hrát hry (fotbal, jeden čas nás držela vybíjená…na to ale musel být dostatek lidí na hraní), takže ve škole se domlouvalo kdy a v kolik hodin se kde sejdeme.
Na nějakého fiktivního kamaráda nebyl čas.

Kamarádi z dětství jsou většinou na celý život. Pár takových je. Někdy se, ale cesty kamarádů navždy rozejdou. Důvodem je odstěhování, závist a nebo také přebraná holka.

Osobní zkušenost nemám, nebo jsem zapomněl, ale vím, že spousta dětí to tak má.

Uz jsem si rikal proc otazku radite do jine rubriky. 😁

Já ne,
fiktivního kamaráda jsem nepotřebovala ani neviděla, i když je to u dětí celkem běžné. Vidí to, co je dospělým odepřeno :).
Měla jsem ve městě (30 tisíc obyvatel) u bytového domu a od 12 let v paneláku mnoho dětí a kamarádů vrstevníků, mladších i starších… :).
Měli jsme kolem spoustu zeleně, louku i lesík, potok, silnici, kde jsme počítali auta, kamiíny apod. Sbírali jsme bedly u el. rozvodny, houby v lesíku. Na zpustlých zahradách zanikající nedaleké vísky trhali ovoce ze stromů, a květinypromaminku, lezli po stavbách – základy nových paneláků :)
Cestou k „frankárně“ (vila po K. H. Frankovi) jsme trhaly/i petrklíče a konvalinky.., u hospody stála pumpa s pitnou vodou a uvnitř točili barevnou limonádu a Kofolu…
V zimě bylo kde sáňkovat. V létě kde péci buřty, brambory, jablka…
Kino za pár babek , loutkové divadlo :)
Krásné dětství, zlatá šedesátá v pohraničí…
Doplňuji:
Z těch kamiónů a cizích aut někdy létaly žvýkačky 🙂

Upravil/a: da ny