Proč tolik lidí na světě inklinuje k autoritářským režimům?

Protože je to v lidské povaze.
Silný vůdce (ať už skutečný nebo domnělý) budí respekt a ostatní ho následují nebo alespoň respektují (tolerují a v jisté míře uznávají). To je v pudech/instin­ktech a podvědomí, nevědomí. Silný vůdce – není výraz negativní ani pozitivní, je neutrální. Stejně jako třeba autokracie. A i třeba autoritářský režim nebo autoritářství je dost nejisté, nejednoznačné pojmy. Autorita rozhodně neznamená něco špatného. To spíš naopak…

…Překvapivě celé vůdcovství je postavené (mj.) na autoritě… když je vůdce slabý a bez autority – není to žádný vůdce a jako by ani nebyl; jen formálně. Ano – i v republice, demokracii atd. Pokud je to nevýrazný prezident (či premiér, kancléř,…), je to k ničemu, vláda je slabá, kolikrát i celý stát je slabý (nebo alespoň výrazně oslaben) a taktéž i společnost. Celá společnost stojí zase na vůdcovství (i kolegiální, konsensové a podobné vlády/státy, orgány atd).

Platilo, platí a platit bude dál (i přeneseně), silný král – silný stát, slabý král – slabý stát, Stát (společnost, vláda atd.) nepotřebuje slabého vůdce. Dokonce je vysoce nežádoucí. Síla byla vždy nutností. Pevná ruka, sebevědomí, rozhodnost, přímost/ráznost (respekt vzbuzující) a mnohé další, to jsou aspekty silného vůdce – i autoritativního vůdce (to není nic sprostého). Taky jsou to dobré vlasnosti. Společnost vždy potřebovala silného vladaře, v těžkých i těch lehkých časech… Taky je ale třeba rozlišovat, co je síla (a ukázka síly) a co je naopak projev slabosti. Občas se to někdy zaměňuje a plete. Odpustit, dát milost atd (domněle často slabost). Popravit, zmasakrovat, propadnout agresi a něco si násilně vynutit,.. (domnělá síla). Jde o to, že v obou případech může záviset na situace. Dát milost nemusí být síla, ale slabost anebo naopak – záleží na pozadí, na motivech a co tomu předcházelo (byla to vynucená milost – nátlakem, vladař ustoupil? Bál se? Neměl odvahu být tvrdší; udělit trest? Pak to byla slabost. Ale pokud by většina milost nedala, bylo to těžké rozhodnutí, ale bylo správné dát milost..? Pak to byl projev síly…). A takových příkladů a možností by bylo na tisíc. Je třeba rozlišit, co je (skutečná) slabost a co skutečná síla (vzhledem k podmínkám).
Chápej taky (už jen z principu): autorita – vzbuzuje respekt. Ať už obdiv, úcta, idol/vzor (příkladný, povzbuzující) anebo strach, hrůza.

Problém dneška je též doktrinářství a dogmatisimus demokracie a liberalismu, kde zneužívají i pojem jako autorita apod., aby jej očernili a překroutili. Užívají je pro diktátory, tvrdé režimy, totality (nebo jako příbuzné režimy),… Auritářem je zde myšlen někdo (něbo něco), kdo si něco vynucuje, často i násilně, neoprávněně a něco špatného. Často spojováno s mocichtivostí, nezákonností, s nekalými prostředky, atd. (Tohle samozřejmě NENÍ žádné pravidlo).
Přítomnost silného vůdce samozřejmě taky nijak nepopírá svobody jednotlivců a společnosti ani jejich práva.
Taky autoritářský režim (stejně jako třeba diktátor a podobně) může být jen nálepka pro něco nepohodlného, které se ostatním nelíbí – z různých důvodů. Za autoritářský režim bývá označován i třeba Omán a mnohé další. No jestli je Omán autoritářský (v tom negativním významu, jaký se tomu připisuje), tak já jsem papež… Nedá se zde mluvit o žádném utlačování, o potlačovní/o­mezování lidských práv a svobody projevu (nebo jakýchkoli svobod), o žádném používání síly a násilí nebo jakýchkoli špinavých prostředků (manipulace, korupce, propaganda, demagogie/popu­lismus, vyhrožování, policejní brutalita, politické intriky,…). Zkrátka je to arabský/muslimský stát, je to monarchie a je to absolutní monarchie (panovník hlavou státu i vlády). Už jen tím si vyslouží označení jako „autoritářství“ anebo diktatora anebo na indexu demokracie (a podobných blbostech) být pěkně dole a tím JAKOŽE představovat něco zlého (přestože všeobecné podmínky jsou tam třeba mnohem lepší než v Česku). A to, že je tam víc svobody, volnosti, klidu,.. než v těch největších demokraciích, je (asi) nepodstatné. A že ten systém i vláda nepředstavují absolutně nic špatného, je taky fuk.. :/ :D :D Hlavně, že je to autoritářství/dik­tatura… ať už to chápají, jak chtějí.

Jakákoli forma vlády, státu, či režim, kde je silný vůdce, se dá v podstatě označit jako autoritářství – i když je to třeba spravedlivý vůdce, postupuje zákonně, ve prospěch lidu a společnosti atd. I když se autoritářským režimem kolikrát myslí „konkrétní“ režim se svými specifikami (i když ani to není pravda), které jakože zahrnují nedemokratické prostředky. Proto lze rozlišovat i autoritářství jako vládu, či systém který stojí na autoritě, na jedinci (autokracie, monokracie, monarchie) a pak ten režim, který je špatný – diktátorský. Jenže problém je v tom, že každý ten systém stojí na autoritě – ať chce nebo ne (i když se třeba dobře neuplatňuje – pak je to nestabilní systém bez vůdce, bez autority). Stát potřebuje autoritu, vláda potřebují autoritu, policie potřebuje autoritu, zákony potřebují autoritu, hlava státu ji potřebuje v první řadě (bez něj zpravidla padá i to ostatní)… jinak máš anarchii, nic se nerespektuje.
Autorita ale zkrátka není špatná, ale demokratům/li­berálům se hodí ji použít pro označování něčeho zlého (i když to tímhle zjednodušují – demagogují, dělají zavádějícím, zkreslují a je to hlavně součást vlastní propagandy, která je ve skutečnosti hodně nepřátelská vůči všem ostatním).

Taky za spoustou motivů (i politická příslušnost) jsou předsudky. Předsudky o té věci, ke které ti lidé tíhnou (tedy spíš nějaké jejich domněnky) anebo taky předsdudky o těch ostatních (protistranách) – proč jimi pohrdají.
Když se lidí zeptáš na ideální vládu, režim atd., tak velké procento z toho „plebsu“ ti řekne, že nejlíp něco takového, kde je „osvícený diktátor“ anebo „benevolentní diktátor“, či podobné nesmysly (ba dokonce protimluvy). Ať už jsou to komunisti nebo ne, jsou věřící nebo ne, jsou antimonarchističtí nebo třeba i pro-demokracii. Důvody (některých z nich): někdo s pevnou rukou, kdo udělá pořádek, nastaví pevná pravidla, řád, zatočí s… (to si vyber, třeba s bohatými anebo cizáky, migtranty, zloději/politiky, ale i Židy, Muslimy a podobně).. Motivy (ne ty přirozené a podvědomé, ale jakože ty „racionální“ – kolikrát spíš iracionální a emocionální) to můžou být různé a poizitivní i negativní (a kolikrát spíš negativní založené na předsudcích). Rozuměj, že i třeba příznivci demokracie, chtěji toho silného vůdce-autoritáře, aby praktikoval demokracii (v tomto smyslu ji zavedl nebo obnovil atd). Každopádně jejich motivy jdou z nevědomí, jako že silný vůdce/autorita je potřeba (to je fakt), ty si ani sami neuvědomují. Jejich vedlejší motivy (které považují i za hlavní) – ty vědomé – jsou často emocionální nebo „racionální“ (na jejich úrovni intelektu, takže například „mentalita dělníka – stavaře, fabrikanta“). A klidně budou nadšeně jásat i pro toho negativného vůdce (či skupinu, stranu atd).
Systémy, formy vlád můžou funogovat různě. Mají jiné uspořádání, jiné organizace, i jiné hodnoty (demokratismus/li­beralimus často uznává jen sama sebe – tedy její zastánci. A to je jeden z jejich největších problémů). Rozhodovací (i ten hlasovací proces), mínění většiny, „určování“, či věčné „hledání“ vůdce/autority v demokracii, mentalita davu aj., jsou taky samotné argumentem proti demokracii a proti tomu jak funguje (tedy spíš jak nefunguje).. protože jde proti lidské přirozenosti a přirozenému stavu společnosti (a spíš se to v tomto kolikrát vyhrucuje do extrémů.. ).

Takže lidi „inklinují“ k autoritářství, protože celá společnost je o vůdcovství (na kterém stojí) – a to je zase o autoritě. Dále proto, že si myslí, že vůdce něco „zařídí“ (pozitivního nebo i negativního – oni to tak většinou nevnímají) a nastolí řád. Zkrátka zařídí to a to, vyřeší problém(y) a něco zabezpečí, garantuje. Vláda „pevné ruky“, což si mnozí přejí = zkrátka znamená že je silná a to může vzbuzovat respekt – ale mít pevnou ruku nebo autoritu, to nejsou nějaká negativa. Autorita se mylně prezentuje jako něco špatného… Je to jednoúhelná propaganda.
No a taky hodně často lidi tíhnou k autoritářství (k jeho následování) kvůli předsudkům; což jsou většinou negativní věci.
Lidi tíhnou k autoritativním jedincům = kdo působí nebo jedná autoritativně. I těm, kdo postupují špatně, sami jsou špatní a chtějí+prosazují něco špatného (diktátoři, a různé totality a oligarchie měly v minulosti velké podpory a množství nadšených příznivců – i těch nezfanatizovaných). To vše samo o sobě neznamená, že autorita je něco zlého a že autoritářský režim nebo autoritatismus je něco konkrétního – co představuje samé španosti, nesvobody a bůvíco. Kupříkladu i skoro celý článek o autoritatismu na wiki je velká blbost, taky založený na předsudích, domněnkách a zkreslenostech.

Upravil/a: Disraeli

Už to začínám chápat. Je očividné, že pro tebe SVOBODA = hodit papírek do popelnice (jinak též urny), který tak jako tak NIC ZÁSADNÍHO NEZMĚNÍ (s vyjímkou „škatule, škatule – hejbejte se“)! Případně změní k HORŠÍMU. A tím to hasne.
TO MNOHÉ VYSVĚTLUJE.

Tak teď jsem na rozpacích jestli tě mám POLITOVAT či jestli ti mám GRATULOVAT (protože v tom případě TY žiješ v nejlepším a bezchybném světě, nebeský ráj úplný hadr)!

(Tedy ne že bych si nebyl vědom toho, že různé věci – včetně svobody – vnímají lidé různě, ale že by rozdíly šly až TAK DALEKO, to mě ani ve snu nenapadlo.)

Promiň, nechci psát odpovědní traktát. Je jasné, že s takovým vnímáním/chápáním svobody bys dost možná ani NEMOHL odpovědi porozumět – a to i kdybys CHTĚL. Klobouk dolů před Disraeliho snahou, ale počítám, že s tím vysvětlením u tebe pohořel, že jo? 😉 😁

Neřekl bych, že inklinuje. Spíš se buď bojí postavit (pokud je to skutečně autoritářský režim, tak být v otevřené opozici znamená riziko) nebo je jim bližší hmotné zabezpeční nebo základní jistoty (které se režim snaží zajistit) než svoboda.

Protože potřebují, aby je někdo vedl za ručičku. Nemají svoji vlastní hlavu.

Pánč vyžadují zbavit svobody, nahnat do jakéhosi „člověčína“ a krmit, stejně jako koně, prasata, kozy, krávy, ovce, kury… Děkuju.

Třeba je k tomu vede nějaká historická zkušenost, kterou vyslovil už v minulosti nějaký pan Edmund Burke: „Demokracie se může lehce stát vládou darebáků.“
Svoboda je pojem velmi relativní, závislý na zkušenostech a vnímání konkrétním jedincem. Může být značně závislá na jeho postojích a názorech, které mohou být v souladu s „hlavním proudem“, nebo jít proti němu a pak ovšem nést následky. Je celkem jedno, kam ten „proud“ směřuje.
Jde třeba o svobodu projevu a po projevu. Můžeš se sice demokraticky vyjádřit jak chceš, ale… Není problém se dnes vyjádřit tak, abych si svobodu omezil, aniž bych použil jediné vulgární slovo, nebo nabádal někoho k trestnému činu. Asi nemusím dávat příklad.
Se svobodou je problém. Patrně dost lidí se v té svobodě necítí svobodně a bezpečně. Možná proto inklinují k nějakému autoritářskému režimu, který by jim (podle jejich mínění) zajistil alespoň tu bezpečnost a jakýsi pořádek na obývaném uzemí. Nejlepší by byl možná nějaký velice moudrý spravedlivý monarcha – lidumil. Jenže takový tu ještě, co si vzpomínám, nebyl.
A tak si tu žijeme, režimy i vlády se střídají a kyvadlo dějin dělá bim bam.