„Naozaj, je to bezohľadnosť voči pozostalým…“
Ale skúste sa opýtať:
Naozaj to chcú, len tak zomrieť?
Nechcú radšej žiť, obklopení blízkymi?

Tak to v životě chodí., nemluvím o těch, kteří si vezmou život sami …
Na toto téma několik otázek.

http://www.od­povedi.cz/sear­ch?q=sebevra%C5%BE­da

Jakákoliv smrt mně pripomíná o pohádku B. Němcové. Každému z nás hoří svíčka, někomu rychleji, jinému pomaleji. . Na dobrého člověka,, jemuž svíčka zhasla,, zůstanou jen vzpomínky, nedá se zapomenout … Nic jiného nezbývá…

Odejít z tohoho světa je to jediné, co člověk musí. Každý má ale délku života vyměřenou. Moje babička říkávala, že odejde, až bude chtít. Dožila se 95 let, i když její konec nebyl lehký .
----…
Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že jsvůj život prožívají ve zlobě, závisti či nenávisti … Proto je třeba k životu přistupovat s pokorou …

Za posledním naším cílem nejsou vítězové … jen těm „lepším“ postaví katafalkt .

Jedni nechtějí,přesto musí.Bez ohledu na okolí a známé (pouze v tomto případě slovíčko musí platí v plném významu a oni tuto skutečnost nemohou ovlivnit).
Druzí chtějí,ne vždy je jim dopřáno odejít bez dlouhodobého utrpení.
Jsou i takoví,kteří odchází dorvolně na základě vlastního rozhodnutí.Je těžké posuzovat, proč tuto cestu volí.
Chybí každý člověk,který je schopen citlivě vnímat ostatní, ochoten pomoci třeba jen radou,milým slůvkem,úsměvem nebo pohlazením.Jeho ztrátu vždy nejvíce pocití ti nejbližší.

Svatá pravda. Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Na druhou stranu bez některých lidí by nebe nebylo dokonalé.

Prostě to tak na světě je. Všichni se narodíme a všichni odejdeme. Je to součást života a vždycky jsme smutní, že odejde do nebe někdo, koho jsme milovali, měli rádi, s kým nám bylo dobře. Vždycky si řeknu, že se tam nahoře s těmi, koho jsem měli ráda setkám. A ti ostatní budou třeba někde jinde. 🙂