Ono to s těmi povely tak horké nebude.Jak kdy.

Spíš šlo o to,zneškodnit co nejvíc protivníků,a to co v nejkratší době.To by bylo střílení na povel kontraproduktivní.

Jde o tzv. „anglický luk“:

Největší pozornost a obdiv odedávna budí účinnost těchto zbraní. Dobové prameny hovoří zcela jasně o účinnosti dlouhého luku a výkonech anglických lučištníků. Například Geraldus Cambrensis v Itineráři arcibiskupa Baldwina ve Walesu. V knize I., kapitole IV. popisuje, co se dozvěděl od anglických bojovníků, kteří se s touto zbraní setkali během výše zmíněných válek ve Walesu. Podle jeho údajů šípy z těchto luků prostřelily čtyři palce (asi 10 cm) tlustou dubovou bránu. Jeden z rytířů byl šípem zasažen do stehna. Střela prorazila kroužkovou zbroj, prostřelila nohu, sedlo a ještě smrtelně zranil koně, na němž rytíř seděl. Dalšího bojovníka šíp doslova přišpendlil k sedlu. Účinný dostřel luku býval odhadován asi na 180 metrů a rychlost mířené střelby na 6 šípů za minutu (vycvičený janovský střelec z kuše – jedni z nejlepších středověkých střelců z kuše – dokázal za minutu vystřelit šípy dva). Při nemířené střelbě (ano i ta se využívala, hlavně v boji kdy lučištník střílel do davu lidí a nemusel tudíž příliš mířit) dokázali nejlepší angličtí lučištníci vypálit 10 – 12 střel za minutu. Tyto údaje často vzbuzují nedůvěru či skepsi a i v odborné literatuře byly často zpochybňovány. Řada experimentů ovšem ověřila, že naprosto neprávem. První přesvědčivý důkaz podal Američan Saxton Pope, který dokázal s replikou anglického luku střílet tak rychle, že než doletěl první šíp a zabodl se do terče, stačil vypustit k cíli dalších šest šípů. V roce 1924 podstoupil zajímavý souboj americký generál a vášnivý lukostřelec Thord Gray. Soupeřil s dvanácti střelci z pistolí. Terč měl v průměru 70 cm a střílelo se na vzdálenost 75 metrů. Generál dokázal zasáhnout terč celkem 70-krát ze 72 výstřelů. Jeho soupeři neměli ani dohromady tolik zásahů jako on sám. Další experimenty potvrdily i průraznost šípů. Šípy devadesát centimetrů dlouhé a vážící okolo 70 až 80 gramů při takových pokusech prorážely na krátkou vzdálenost dubové fošny o síle devíti centimetrů a ještě ve dvou stech metrech probíjely 2,5 cm silnou desku ze stejného dřeva. Další experimenty potvrdily, že šíp dokázal na padesát metrů bezpečně prorazit rytířskou zbroj a ještě na 150 metrů byl šíp schopný zabít nechráněného protivníka.

Doplňuji:
http://www.pos­treh.com/phprs/v­iew.php?cislo­clanku=2006081004

Upravil/a: fcoop

Zajímavá myšlenka.
Nejspíš to prostě bylo, jako voják jsi holt musel poslouchat rozkazu, ne si dělat to, co jsi Ty uznal za vhodné. Navíc na povel se často střílelo jen napoprvé, poté se pálilo okamžitě po „nabití luku“.

Ak niekto predčasne vystrelí, ukáže nepriateľovi pokiaľ sa dostane bez ohrozenia. Preto sa čaká na vzdialenosť, kde hromadná strelba je najničivejšia a pritom bezpečne vzdialená pre strelcov. Tú vzdialenosť určuje veliteľ svojim povelom.
Napríklad v bitke u Kreščaku (kde padol Jan Luxemburský a na francúzskej strane bojoval aj jeho syn neskorší král Karol IV)) vlastne Edwardovi III. víťazstvo vybojovali anglickí lučištníci svojimi dlhými lukmi nad hromadným útokom francúzskych rytierov v nevýhodnom teréne.

V otázce je důležité slovo „filmech“. Režisér takto ztvárňuje svoji představu o dobývání hradu.

Možná proto, že čekali na určitou dobu, kdy je útok nejvýhodnější. Já spíš myslím, že na povel byla jen první rána, nebo několik prvních a zbytek už mířili a stříleli sami. Možná je dobré udržet kázeň co nejdéle to jde.