Podstata spravedlnosti: Máme různě šťastné a různě dlouhé životy, ale každý máme jenom jeden. Není vše lidské prchavé?

Celkem příhodná báseň na toto téma, už jsem ji tu někde dával:

Nesnaž se utéct, čas si tě chytí,
vlasy ti protká stříbrnou nití.
Předá ti radost i zklamání z lásky
a pak ti na tváře nakreslí vrásky.

Zbytečně vzdoruješ, marníš své síly,
každý z nás jednou dojde až k cíli.
Nesnaž se změnit to, co už nejde,
ze všeho špatného dobré vždy vzejde.

Mám tady pro tebe na štěstí návod,
s časem si nikdy nedávej závod!
Žij teď a tady, život je krátký,
postupuj vpřed a nekoukej zpátky.

Neboj se ničeho, jdi klidně spát,
stane se jen to, co má se stát.
Ten zákon platí pro každého z nás,
všechny nás jednou dožene čas.

Ano, je vše prchavé a nikdo z nás neví kdy mu svíce dohoří. Ať je mladý, nebo starý, dobrák nebo darebák.

Pravdive, take se rika, mlady muze, stary musi (umrit).

Neřekl bych, že je vše rovnou prchavé, spíš bych řekl pomíjivé.
V souvislosti s tím mi přijde zajímavé, že opravdu HODNĚ lidí (z těch již dlouho mladých) dospěje k závěru, že VŠE je nakonec „zbytečné“ a „nepodstatné“. :o

Tedy POKUD jsou z těch, kteří se občas zamyslí a jak víme, myšlení BOLÍ (mnohé). Já si ale nemyslím, že je to tak.

Ač si uvědomuji vlastní relativní bezvýznamnost a nahraditelnost v soukolí dějin, tak nějak jsem stále přesvědčen, že i když jsem jen „nepatrná zanedbatelná součástka“, bez které se soukolí nepřestane točit, tak se domnívám, že i přesto MÁM nějaký (byť třebas pranepartný) význam. A to je důvod, proč bych se „měl snažit“, pokud můžu. Nebo ne? ;) :)