Podle čeho se určuje, jak moc silnou nadávku nadávající použije vůči dotčenému?

Neni na to stanoven žádný rozpoznávací klíč.

Je to z větší části otázka emocí.

To je individuální, ale v zásadě se dá říci, že pokud jde o slabší excesy, tak nadáváš, pokud je to už „přes čáru“, tak JEDNÁŠ (ve smyslu konání, nikoliv vyjednávání). Tedy alespoň já to tak praktikuji. 🙂

Osoba, které je mnou nadáváno NEMUSÍ udělat VŮBEC NIC (a právě proto vřískám jak natentovanej)! Dokonce je to dnes VELMI častý důvod k mému řevu, to nicnedělání. A přísahal bych, že trend nicnedělání má rostoucí tendenci, což je prý působeno dobou.

Navíc je dnes jaxi těžší rozpoznání nadávky. Například jsem někde četl, že oslovení „ty vole“ již není striktně bráno jako vulgarita, chápeš? Takže když prohlásím, že „Rokio je pošuk“, není to nadávka, spíše dobromyslné konstatování faktu. 😁

To je způsob komunikace mezi dvěma jedinci. Záleží na jejich vztahu, závažnosti situace a pod. I když slova sama o sobě nepředstavují ani 10 % reakce člověka, záleží na tonu hlasu a reakci těla. Jinak reagují partneři v rodině, spolužáci, jinak zaměstnanci. Stejná slova mají v každé konkrétní situaci jiný význam.