Patřili středověcí kati do vzdělané vrstvy tehdejší společnosti?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Středověký člověk rozhodně nebyl vzdělaný, a platilo to, někde, až do konce WWII. Třeba moje prabába, z otcovy strany, měla čtyři třídy základní školy, kterou vyšla ve druhé třídě, a ještě propadla; tak, tak byla gramotná. Nepotřebovali to k životu, nehleděli na vzdělání. A to se bavíme o nějakých letech 1911 – 1915!

Dokud nebylo kněhtisku, vzdělání bylo veskrze pouze záležitostí duchovenstva, anžto v klášteřích bylo dost kněh ručně opsaných, a permanentně opisovaných. Šlechta nebyla negramotná, tedy vyšší šlechta, minimálně od pozdního středověku, ale tím obecné vzdělání veskrze končilo. Ženské se vzdělávaly, jak vést domácnost, muži, jak bojovat, a jak být dobrým pastýřem poddaných. Nižší šlechta nežila o moc lépe, než poddaní (malé léno), a tomu odpovídalo i prakticky nulové vzdělání. Stejné to bylo ale, většinou, i s nižším duchovenstvem, protože kogentní seminář zavádí až Sněm Tridentský.

Středověký a ranně novověký člověk žil, tedy, v pověrách. Tomu odpovídalo i rozvrstvení společnosti.

Mistr ostrého meče, jeho manželka, pacholci, ras a jeho manželka byly osoby snížené. De iure nebyl Mistr ostrého meče odpovědný, zkonal-li kdo při outrpném vejtazu, skrze tzv. vejtah z práva. Právní odpovědnost nesl lenní pán, nebo městská rada, kteří outrpný vejtaz nařídili.

Středověké právo nebylo příliš, tedy s ohledem na dobu, kruté, kruté tresty se zavádí až s nastupujícím absolutismem (po Verneuerte Landesordnung, tj. 1627/1628). Dochází k rozšíření inkvisičního řízení (vyhledávací zásada, neveřejnost, písemnost) a, k alespoň základní, kodifikaci trestního práva processního, a Appellationskammer – Rady nad appellacemi (1548, respektive, 1580).

Až do zákazu outrpného vejtazu Jejím Královským Apoštolským Veličenstvem Marií Terezií (1776) a zrušení absolutního trestu Císařským a Královským Apoštolským Veličenstvem Josefem II., bylo vcelku obvyklé, že činec nesměl být pochován na posvěcené půdě. Patřilo to k trestu: buďto byl z něj „viselec“, takže byl popraven, a pak pověšen všem na oči pro vejstrahu na šibenici (když bylo viselců málo, tak se viselec naporcoval, aby to z dálky vypadalo, že jich je více), nebo bylo uloženo zahrabat jej pod šibenicí, či někde v polích, či jiná forma sepulturae asini. To se dotýkalo rovněž sebevrahů; zaknihovaný případ:

Dne 25. května 1703 dal hejtman Náměště supliku radě města Velká Bíteš, nechť ať vypraví Mistra ostrého meče do obce Vlčatín, anžto se tam pachole pověsilo za hrdlo, aby pachole sejmul, položil na káru, převezl a zakopal pod šibenicí ve Velké Bíteši. Rada města postoupila supliku soudu. Soud nařídil vyšetřujícnosť, aby se objasnilo, skrze jaké okolostojíčnosti se pachole za hrdlo pověsilo.

Bylo soudním sluhou vyšetřováno, zda-li pachole vedlo zbožný život, či hříšný, zda-li pachole vedlo zoufalé řeči, nebo mluvilo-li o tomto svém záměru, jak hospodář pachole traktíroval, a jak si ho hleděl, zda-li hospodář na pachole nekřičel, či ho jinak netejral, či opovržlivě netraktíroval, a z jaké jiné příčiny si pachole mohlo sáhnout na život.

Soudní nález byl takovýto: v případě, že hospodář s pacholetem nehodně zacházel, že by to způsobilo u pacholete sebevraždu z melancholie, měl Mistr ostrého meče tělo sejmout, aniž se ho dotkl, anžto jinak by pokrevní příbuzní pacholete nezůstali nedotčeni na cti, a následně mělo být pachole pochováno počestnými lidmi tichým způsobem (bez mše, bez modliteb) u božích muk, či na jiném vhodném místě,

nenesl-li by hospodář vinu na smrti pacholete, měl Mistr ostrého meče pachole sejmout a pochovat pod šibenicí,

a v případě, že hospodář nenesl vinu na smrti pacholete a pachole se pověsilo za hrdlo ze zlé vůle, a z bohaprázdného zoufalství, měl Mistr ostrého meče tělo sejmout, naložit na káru jako dobytče a zakopat pod šibenicí.

Vyšetřováním bylo ustanoveno, že hospodář na smrti pacholete vinu neměl, pachole si sáhlo na život ze zlé vůle, Vyšetřování trvalo 8 dnů, a po celou dobu viselec visel v jizbě, ve které se za hrdlo pověsil. Pro silný odporný pach musel Mistr ostrého meče tělo sejmout a bezodkladně zakopat na neznámém místě u Vlčatína.

Až do 19. století bylo běžné přijímat opatření proti revenantům. To byli různí lidé stižení dušení poruchou, nebo jinak „divní“, nebo lidé, o kterých se říkalo …, nebo lidé, kteří byli podezřelí, že by po smrti z nich mohli být vampýři. Tak se přijímala „opatření proti revenantům“, což spočívalo v tom, že umrlec nebyl pohřben ve vysvěcené půdě, měl tichý pohřeb, byla mu odeťata hlava, hnáty pod koleny, nebo hlava i hnáty, zaražen dřevěný kůl do srdce atp. Všecko prováděl Mistr ostrého meče.

Nebyl-li v místě ras; ono se to povolání dědilo, stejně jako katovské, a pokud zmřel ras bez syna, tak se musel sehnat nový ras. A do té doby prováděl práci rasa, obvykle, Mistr ostrého meče.

Mistr ostrého meče byl, tedy, osoba snížená. V té době ani lékaři neotvírali tělo člověka (k tomu byli chirurgusové, což bylo řemeslo – jako lazebník), a vůbec, že se někdo dotýkal chcíplých zvířat, sebevrahů, zmordovaných činců, to všecko vzbuzovalo pověry. Mistr ostrého meče se, tak, musel ohlásit do hospody, kde měl zvláštní stůl. V kostele měl zvláštní lavici. A „poctivý člověk“ do katovny nesměl.

Mistra ostrého meče si, prosím, představte spíše jako úřad Sheriffa, nebo prostě úřad katovský. Byl to kat, jeho žena a pacholci. Taky Mistrů ostrého meče nebylo hodně, třeba pro panství Lipník, manské panství Hukvaldské, manské panství Moravská Ostrava, panství Krásenské, alloidní panství Valašské Meziříčí a alloidní panství Rožnovské, byl po celou dobu výkonu hrdelního práva „úřad“ Mistra ostrého meče v Lipníku nad Bečvou. To mělo několik příčin: na panstvích se moc nepopravovalo, oproti obecným představám. Mrtvý nevolník nechodí na robotu, nemaká a musíš se postarat o jeho vdovu a fakany. Taky nějaké tvrdé tělesné tresty se moc nepraktikovaly – musel jsi ho potom léčit. Takže všecko se odbývalo, šlo-li to, pokutou – v penězích, ve dřevě, v práci, ono nevolník nerovnalo se automaticky charitoš. Když to nešlo, vejprask, muži holí, ženě metlou, pár desítek ran. Když ani to nešlo (mladý, starý, tělesná konstrukce …), krátké vězení (nebylo to moc k životu, takže tejden, dva). Jo, když už panstvo nařídilo hrdelní vyšetřujícnosť, povolalo nějakého juristu a Mistra ostrého meče s pacholky k outrpnému vejtazu, a pak popravě, to už muselo být něco: krvesmilstvo, mord, čarodějnictví. Protože to bylo drahé, Mistr ostrého meče byl, jednak, za každý úkon outrpného práva, a za každý úkon při popravě (věšení, stětí, pálení kleštěmi, lámání kolem …), na tu dobu, královsky zaplacen, a do toho mu příslušel roční plat (takže když jsi si ho „pronajal“, musel jsi ho zaplatit), plus bylo nutno mu zaplatit cestu tam i zpět, ubytovat ho na náklady panské správy, napájet ho a život ho. A to nejen jeho, ale i jeho ženu, potomky a pacholky – prostě celý „ouřad“.

Jiná situace byla, často, ve velkých královských městech, která si mohla dovolit držet vlastního Mistra ostrého meče. Tam muselo být vidět, že mají hrdelní právo!, takže velká šibenice na co nejvyšším kopci, a nějaký ten „viselec“ se musel najít každý rok, aby nebyla šibenice nikdy prázdná! Třeba v Krásné nad Bečvou si museli postavit vlastní šibenici (i když byla v Meziříčí, v Zašové, a v Rožnově), protože Meziříčtí radní odmítli – za úplatu – krásenské správě šibenici půjčovat, „anžto jest to jejich šibenice, kterou si postavili pro sebe a své potomky!“ Alespoň víme, odkud se berou „pepíci“ a „hapíci“, že, prostě maloměšťáctví (oni taky ctihodní měšťané moc vzděláváni nebyli, byli to prostě cechovní mistři, řemeslníci).

Takže ano, obecný mrav, tehdejší stud a obyčej každého zavazovaly, aby se Mistru ostrého meče vyhýbal, neboť to byla osoba snížená.

Na druhé straně, Mistr ostrého meče musel umět čince trápit podle práva tak, aby ho co možná nejvíce zachoval při zdraví, no hlavně nezmordoval. Takže měl, oproti spoustě tehdejších lékařů, i nějaké anatomické znalosti. A naši předci (i maloměšťáci, když šlo do tuhého) byli hodně pragmatičtí. Takže kat napravoval vymknuté klouby, a kde nebylo chirurguse, často zastal i jeho práci.

Jak byli lidé pověrčiví skrze revenanty, vampýrismus a vůbec umrlce, popravčí místo etc., byli pověrčiví i jinak: věřilo se, že provaz z viselce má různé „zázračné“ vlastnosti. Kvíti zpod šibenice, utrhnuté při druhém ouplňku v měsíci, přičaruje lásku a malíček z viselce uzdraví hnátu etc. etc. Takže lidé do katovny chodili, ale za tmy, aby to nikdo neviděl a nikdo nevěděl.

Mistr ostrého meče si nežil špatně. Byl docela bohatý, protože ho společnost – prostě a jednoduše – potřebovala. Trpěl určitým „sociálním vyloučením“, ale spíše formálním, než praktickým.

Pokud vím, vyznali se v anatomii a díky tomu uměli i něco léčit.

Vezmu to o katech všeobecně – nejen pro středověk.
Především byli kati (a jejich rodina – kde se povolání často dědilo a potomci kata se brali s potomky jiných katů) vyvrhelové společnosti, bydlící kousek dál od komunity (na kraji města nebo alespoň někde bokem, dál od ostatních) a lidé se jich na veřejnosti stranili, nesměli (nebo spíš nechtěli) se s nimi bavit, nepodávali jim ruce, dokonce i posmrtně byli oddělováni od ostatních mrtvých – na hřbitovech, popravčí byli tak trochu diskriminováni i co se týká chození do společnosti, nakupování a podobně (do jisté míry… na druhou stranu zase pobírali jistých výhod a v jistých ohledech patřili k „elitě“ tedy ‚vyšší třídě‘ – ale odsuzované). Platila pro ně jistá pravidla a omezení, kterým se podrobovali (dokonce i šat). Ve městech měli svá vyhrazená místa (což je sice trochu potupa, ale na druhou stranu v mnohých věcech i různé výhody a takové VIP :D). Byli opředeni pověstmi, pověrami, lidé podléhali předsudkům, báli se, že jsou prokletí a styk s nimi jim přinese smůlu. Skoro totéž platilo i pro jejich pacholky. Taky potomci katů byli zaučováni o řemesla ještě jako mladíci (zapojovaly se i ženy… i když ne na popravišti).
BTW Velice „silná“ je četba Paměti Pařížských katů od Charlese Henriho Sansona (který mimochodem popravoval i za revoluce a popravil – ač nerad – i krále a královnu, taky líčí a vyloženě si naříká nad nešťastným obdobím revoluce a nonstop stínání hlav VŠECH. Ale rozhodně to není jen o revoluci – pak i před, začíná to už v 17. století, protože autor vycházel z rodinné kroniky, z pamětí předchozích katů). Doporučuji. Dobře hodnocené jsou i Paměti kata Mydláře (což sice nejsou paměti, ale román).
V Dumasově románu Královna Margot se mi líbilo, jak jednomu z hlavních hrdinů pomohl nějaký kat a podali si ruce. Ten hrdina nevěděl, že je to kat, ale když se to dozvěděl, přemohl ho takový nepříjemný pocit a zkrátka ho zamrazilo – a to byl jakože dobrý a čestný člověk – ale je zde dobře vystiženo to mínění lidí a postoj (i podvědomý) vůči katům… Taky byl myslím na konci knihy odsouzen k smrti a popravil ho právě ten kat (i spolu s jeho přítelem, druhým hlavním hrdinou). :D
Žít ve středověku a potkat se s katem – který je normální součástí města – a bavit se s ním… Člověka asi prostě i mimovolně napadne, co kdybych se jednou ocitl pod jeho sekerou/mečem, co když je to právě on, kdo mě zbaví života. Co když právě ten styk s ním přivodí neštěstí a podobně.

Dá se říct, že vzdělaní byli, minimálně v některých oblastech. Zajímavé by mohlo být, že se v lékařství, bylinkářství, anatomii a podobně vyznali (od středověku po novověk) mnohem lépe, než třeba lékaři. A proto si za nimi lidi chodilo pro rady i léky – narozdíl od těch, které měli od lékařů totiž opravdu fungovaly – a samozřejmě tajně v noci, protože styk s katem byl téměř zapovězen (ale když už někdo těžce stonal, umíral a podobně… využívalo se hojně i této možnosti). Dokonce to bylo i oficiální a katé se tomuto vedlejšímu řemeslu (léčitelství) mohli věnovat, taky za určitých podmínek. Krom anatomie je tu i jakási znalsot psychologie, neuvěřitelná zručnost, zdatnost a jistá fyzická síla (taky boj, boj s některými zbraněmi – s mečem uměli víc, než jen trochu sekat a máchat. Někteří katé taky mohli částečně pracovat i jako „ochranka“, doprovod a podobně).
Záleží na době a místě, ale zpravidla byli katé dobře ohodnoceni. Měli slušný plat, odměny, měli prostředky atd. (to jsou ty výhody, ale rozuměj, že to i tak byli vyvrhelové, vykonávající nešťastné a „prokleté“ povolání). Ano mohli si dovolit vzdělání (které zpravidla i měli) a taky i knihy a podobné věci… Taky osobně bych řekl, že krom poprav měli spoustu času jen pro sebe (a rodinu), byli stranou společnosti, takže minimáloně četba (a jisté studium) byla jejich koníčkem.. Navíc byli jedni z mála (zde hlavně ve středověku), kteří si to vůbec mohli dovolit.
Katé taky nejen popravovali, ale byli samozřejmě hlavní součástí útrpného práva. Nebo jinak: mučili za účelem výslechu a doznání viníků. Zde je opět znalsot anatomie, zručnost, psychologie, mluva (oni nejen nemučili a taky nejen nástrojemi, tedy fyzicky).
Krom zpravidla bohatých příjmů a odměn měli i jiné příjmy, například to léčitelství a bylinkářství (často to ale dělali i zadarmo), ale i jisté podnikání, výroba a prodej nějakých výroblů nebo i obchodování, atd. Co se týká platu/mzdy, lišila se doba, místo a pro koho to vykonávali. Ale jinak byl plat například pravidělný týdenní (a slušný), odměny (nebo rovnou „mzdu“) za popravy, za mučení a jiné služby. Takže jako katové byli boháči, plus měli i ty další příjmy.

Byli do jisté míry mimo společnost – v běžném společenském životě, byli zkrátka nerozlučitelně spojováni se smrtí – ale ano, byli vzdělaní, byli žádaní a také ceněni (tedy jako docela dobře oceňováni, peněžně i jinak). Podle různých druhů poprav, mučení a pdobně museli být i originální, kreativní a mnohém znalí. Jejich práce obnášela taky spoustu vlastností i kvalit (většina lidí by většinu jejich povinností ani nezvládla vykonávat). Profesionální katé měli i pověst, prestiž a podobně. Katé měli svoje oblasti, buď města nebo určitý region (taky záleželo na veliksoti a častosti poprav). Někteří katé mohli i cestovat (jako pracovně), byli bohatě odměňováni a byli jim propláceny i některé náklady. Žádaní kati byli povoláváni k větším popravám – klidně i do zámoří (ale OK, tohle zase není něco, co by platilo všeobecně, ale co se týká spíš pár katů).
Byli to „nejbídnější bohatí“. Byli docela slušně zabezpečeni a i jistý luxus si MOHLI dovolit, ale zároveň byli taková ta nějnižší a bídná vrstva. Ani třeba kriminálníků nebo otroků se lidé veřejně tolik nestranili, jako katů. Teda, né že by se lidé stranili otroků, ale prostě to myslím tak, že katové byli bráni za podobně bídné, mnohdy i bídnější. Otroci mohli mít i jistou úctu (vzdělaní a poodbní otroci), byli součástí domovů, přátelili se s pány, kdežto katové byli „prokleté“, báli se jich a styk s nimi byl minimální. Ale nebyl to jen strach, měli i respekt.

Tak jsem se zase rozepsal, ale mě katé vždycky fascinovali. ;)

Byla to ceněná profese, ale žili v opovržení a byli nuceni se stranit přímému styku se společností.

Vložili ste 2 rozdielne otázky.
Zaujímavé, že odpovede románopiscov sa zaoberali tou 2. otázkou – postavením kata v spoločnosti.
Odpoviem krátko na 1. otázku – vzdelanie kata a jeho postavenie medzi vzdelancami…
Ano, dobrí kati, nie tí babráci, ktorým obvinení umierali pri vyšetrovaní, patrili medzi vzdelancov. Museli veľmi dobre ovládať anatómiu človeka, vedieť ako spôsobiť bolesť, ale nezabiť. Vedeli aj spúšť, ktorú po sebe zanechali, na vyšetrovanom liečiť, aby vydržal mučenie dlhšie. Známy je napríklad známy „Pražský kat Mydlář“ viď „Paměti katovské rodiny Mydlářů – Josef Svátek“ a „Trilogie Karla Štorkána: Meč magistra medicíny-Katové ve službách císařů- Katova vinice“

Upravil/a: led