Nevíte si s těmito stavy rady?

Je mi 16 a mám problémy, které bych potřeboval vyřešit s psychologem, nikdy jsem u něho ale nebyl a bojím se, že by se to zhoršilo.

Léto před covidem jsme se přestěhovali do nového města. Mí kamarádi, které jsem měl, mě po odstěhování začali ignorovat. Zezačátku jsme si psali, scházeli se, to ale přestalo a později jsem svým přátelům spíše už jen dával, ale oni mě ne. Nakonec přestali na mé zprávy odpovídat.
Kamarády v nové škole jsem si nenašel, jelikož jsem se strašně bál nového kolektivu a moje nová třída měla nálepku nejhorší třída ve škole a snad i ve městě a také jsem moc nechtěl navazovat nové kontakty, protože jsem se bál, že se mě ně vykašlou jako ti předešlí. A navazování nových kontaktů ve třídě se mi zhnusilo po tom, co jsem zjistili, že kluci ve třídě nemají žádnou jinou zábavu, než se opíjet, kouřit, hulit, každej pátek kalit, smát se svému drzému a dětinskému chování, krást a chodit ven jen za účelem vandalství.
Tak jsem se po mírné nejistotě a přenesení se ze smutku začal pokoušet bavit s holkama, ty ale o mou přítomnost moc nestály a já si začal uvědomovat, že jsem ve třídě navíc, kdybych tam nebyl, tak by to nikomu, vyjma pár učitelů, nevadilo. Všichni se o mě zajímali jen tehdy, když potřebovali opsat úkol nebo abych jim pomáhal při testu.
Tak to šlo asi dva měsíce a začal covid a karantény.
Býval jsem sám doma a, abych se neukousal nudou, začal jsem sledovat seriály. Kde jsem se aspoň nějakým způsobem opět dostal do světa lidí a stal se na tom závislý. Prosledoval jsem klidně i osm hodin denně.
V době, kdy se mohlo, jsem chodil na krátké procházky a potlačoval touhy na sebevraždu. Někdy v tento moment jsem začal slyšet hlasy. Ty ale neslyším jako ostatní. Moje hlasy vycházejí ze mě samotného. Přesně cítím, jak ke mě promlouvají z mé hlavy. Jako by se mi napojili na část mozku, kterou odříznou od zbytku a já se tam nemohu dostat. Oddělený svět. Začal jsem je vnímat jako své pomocníky. Takové osobní nohy. Něco jsem si přál, oni kývli a řekli, že v budoucnu za to budou chtít, abych udělal něco pro ně. Odkýval jsem jim to a zezačátku jsem měl pocit, že se mi to plní, poté ale přestalo a já je okřikl. Četli mi myšlenky, takže se vše odehrávalo vduchu. Na nějakou dobu se mi podařilo je vypudit z mozku, poté se ale vrátili a já zjistil, že jsou hlasy rozdělené na dvě skupiny, špatnou a dobrou. Špatná mi má zabránit v tom, aby se mi přání plnila. Tak to šlo celý covid.
V deváté třídě se už zase chodilondo školy a já se doopravdy začal bavit s ostatními, ale byli jsem spíše jen známí a mimo školu jsem se s nikým nestýkal a pořád pociťoval, že jsem tam navíc.

Dostal jsem se na Pedák a doufal, že tam budou lidi s podobným zájmem a začnu se více bavit. Prázdniny jsem přežil jen díky brigádám, seriálům, knihám a pobytu s rodinou. Svým rodičům však moc nedůvěřuji a svěřit se jim nechci.
Začalo to dobře, na adapťáku jsem se seznámil s dvěma kluky, kteří jsou se mnou jedinými ve třídě a v oboru. Líbí se mi taky jedna dívka, se kterou jsem se začal bavit.
Včera byl první den ve škole, kdy se začalo normálně učit a celý den jsem se cítil sociálně vytížený, nic jsem se nebavil, měl jsem úzkosti, hlasy mi říkali, že je konec. Toužil jsem po kontaktu s ostatními lidmi, ale zároveň jsem chtěl být sám, což bylo divné. Také jsem poprvé v životě trpěl nechutenstvím a pocitem plnosti a krk jsem měl stažený jako při angíně a těžko se mi polykalo. Polykání však nebolelo.
Když jsem byl sám, představoval jsem si dívku, která se mi líbí, že chodila za mnou a mluvila, zprvu jsem ji poslouchal, pak už mi ale přišla otravná a začal jsem ji ignorovat. Neviděl jsem ji, jen když jsem se hodně soustředil, jinak to byla jen energie, aura. Slyšel jsem hlasy, jak mi říkali, abych si jí všíma, ale neposlechl jsem.
Vždycky po škole jsem si přál přeskočit odpoledne, abych mohl být zase ve škole, i když nedokážu říct proč.
Dneska úzkost a všechny ty stavy že včerejška vyprchaly a zeptal jsem se dívky, co se mi líbí, jestli nepůjde se mnou ven. Odmítla. Od té doby mám zase pocit méněcennosti a že jsem zde navíc, navíc mě něco pomalinku užírá zevnitř a začínám si myslet, že tohle vše je jen sen a skutečný život mě teprve čeká, moje vnitřní hlasy mě v tom podporují.

Za psychologem se bojím jít, myslím, že se to tím ještě zhorší a rodičům se svěřovat nechci a dlouhodobě si nevím rady. K napsání tohoto jsem se hodně dlouho odhodlával.