Mám divnou otázku.

I ve středověku se všechny mrtvoly pohřbívaly. Musela je pohřbít vítězná strana, která dobyla území už jenom z důvodů nešíření nákaz a podobně. Stejně tak v obou světových válkách. Dodnes mají všechny armády v bojích vyčleněné sběrače raněných/ ti sbírají i mrtvé /
Vojenská technika se pokud to bylo možné , opravovala. Uplné vraky pokud byl čas, tak se odvážely z volného území znovu ke zpracování, protože v obou světových válkách byl nedostatek kovového materiálu. V první válce byli i sběrači nábojnic./hlavně těch mosazných/. Zbytek se uklízel někde ještě dlouho po válce.
Na některých ostrovech, kde probíhaly boje s japonci jsou některé vraky vojenské techniky dodnes.

Divné otázky mám ráda, ale tahle až tak divná není. Drap má naprostou pravdu. Jenom bych doplnila, že když to nešlo s mrtvými vyřešit jinak, tak byli pochováváni i do hromadných hrobů. Z druhé světové války je známá spousta pomníků padlým hrdinům. Ty vznikly, protože se vědělo kdo nepřežil bitvu, ale řešit, kam pohřbít jednotlivá těla, nebyl čas.
Pokud jde o „uklízení“ zničené techniky, tak dodnes se nachází přece i u nás munice z druhé války. Někde lidé více dbají o to, aby tyhle smutné pomníky bolestné minulosti odklidili co nejrychleji, někde to tak není třeba jen z důvodu absence hutí, kde by se vraky daly přetavit na něco užitečnějšího.

Jen doplním,že taková středověká bitevní vřava byl jeden velký chaos ve které často rozhodlo štěstí více než nějaká vojenská strategie. Zemská hotovost(naver­bované vojsko) byla svolána ze všech koutů země,takže jednotlivé voj. oddíly se v životě neviděli a poznávali se jen podle znaků na zbroji či podle vlajících zástav až když se sešikovali.Sa­mostatnou kapitolou byli rytíři(šlechta) na koních,kteří brali bitvu jako příležitost se předvést a podpořit svá ega a ješitnost,a dosáhnout,finan­čního profitu a zboží (hrady,vesnice,či území),které jim král,většinou v astronomických dluzích,za pomoc v boji musel slíbit.Rytíř na koni bral pěšáky pod sebou klidně po dvou,třech a více najednou.Často mezi sebou soutěžili o hlavní podíl na výsledku bitvy jednotliví rytíři ze stejného vojska z důvodů výše uvedených.Neměli čas se ohlížet zda se dole trefují jen do těch správných.Častá byla také nedisciplinovanost vojska,která rozhodovala o tom,kdo déle z válčících stran vydrží v té vřavě se řezat a nevezme raději nohy na ramena.Pokud to vojsko vzdalo a dalo se na útěch,pak bývalo pravidlem,že vítězná strana se vrhla za utíkajícími protivníky a nemilosrdně je kosila.Tam byly hlavní ztráty a dlouhé území pokryté mrtvými.Hlavní bylo dohonit šlechtice a ty zajmout,protože za ně bylo vymáháno výkupné a to je lepší, než že si takový zbrojnoš na koni dopřeje toho hřejivého pocitu převahy a jedním pohybem meče sprovodí utíkajícího nebožáka ze světa.Pohřbívalo se často do hromadných hrobů až na šlechtice vítězné strany.Jen bych chtěl říci,že takový rytíř by vám klidně usekl ruku na potkání,když by to uznal za vhodné,a vůbec by z toho neměl pocit viny.To že nějaký mrtvý zůstal ležet a zvěř se o něho postarala se klidně mohlo stát.Zranění bývala strašná,ale i na menší zranění často vojáci umírali kvůli infekci až několik dní či týdnů po boji.