Tato profese neexistovala.

O stravu v nemocnicích a lázních se staraly dietní sestry. Chodila jsem na obědy do dietní jídelny, dietní sestra sestavovala jídelníček pro žlučníkovou, neslanou, diabetickou a výživnou dietu.
Strávník musel předložit lékařské potvrzení.

„V roce 2004 došlo ke změně názvu profese dietní sestra na nutriční terapeut/ka a k historicky prvnímu rozdělení kvalifikačního studia na dvě úrovně.Požadavkem doby je komplexní zdravotní péče o stravu a nutriční zajištění pacienta od doby plánování hospitalizace či operačního výkonu, přes hospitalizaci až po ambulantní péči. “

http://www.vy­zivaspol.cz/wp-content/upload­s/2015/09/his­torie-soucasnost-nutricnich-terapeutu.pdf

Výživových pořadců je hodně, existuje jejich katalog. Někdy j jejich poradenství spojení i s masážemi, mnozí pracují samostatně, jiní ve sdružení.

Za poplatek vám stanoví jídla, na míru. Ta vám budou prospívat třeba kvůli zhubnutí nebo udržení postavy.

Existuje nutriční a výživový poradce. Rozdíl je v kvalifikaci

Výživové poradenství je „živností volnou, tedy bez nutnosti ji vázat na jakékoliv odborné vzdělání. Postačí čistý trestní rejstřík a poplatek pro zřízení živnostenského listu. Teoreticky nemusí být ani absolvován žádný výživový kurz. Nicméně výživoví poradci nějaký takový kurz absolvují, aby měli co ukázat (certifikát o absolvování kurzu) svému klientovi, ať už v jejich výživové poradně nebo na svých webových stránkách,“ říká Diana Chrpová, předsedkyně celorepublikové komise nutričních terapeutů.

https://www.vi­talia.cz/clan­ky/nutricni-terapeut-versus-vyzivovy-poradce-kdo-vam-poradi/"

Nutriční terapeut vykonává zdravotnickou profesi: „Musí absolvovat vyšší odborné vzdělávání na vyšších odborných zdravotnických školách v oboru Diplomovaný nutriční terapeut (3 roky – absolutorium z léčebné výživy, klinické dietologie a cizího jazyka) nebo bakalářský program Nutriční terapeut realizovaný na lékařských a i jiných fakultách (3 roky),“ osvětluje Diana Chrpová kvalifikaci nutričního terapeuta atd. "

S výživovými poradci se roztrhl pytel – stačí zadat do Google a naskočí jich několik stránek.

Nevšimla jsem si doplnění otázky. To, co píšete, není docela pravda.. Navíc se zdravá výživa neřešila,

Upravil/a: annas

Přestaň bulíkovat nesmysly co kde v médiích plácnou. Pravda je ta, že nedostatek potravin NEBYL, byl jen užší sortiment. To se týkalo zboží ze západu (banány, ananasy atd.), za které se muselo platit valutami. Toho co rostlo u nás (ve východním bloku) bylo DOST a navíc i levně. Porovnej dnes cenu brambor a cibule s banány. ;) :D :D

Nepočítám do toho pravidelné nedostatky jednou toho, jindy tamtoho zapříčiněné hospodářským Kocourkovem nulové pracovní morálky soc. hospodářství, hlad rozhodně nebyl ani náhodou. Tywoe KOLIK lidí si dnes myslí, že za totáče jsme žili v zemljankách a svítili pochodněmi?

Jediná krize s potravinami (obecným nedostatkem) byla v 80. letech v Polsku a příčinou byly stávky (žrádlo se jednak neprodukovalo a především nedostalo na krám).

Vůbec – pokud chceš nadávat na komanče – NIC PROTI! Byli to povětšinou parádní šmejdi, o tom není žádná. Ale dělej to PRAVDIVĚ! Tím, že si budeš vymýšlet/papou­škovat hovadiny nejen že ničemu nepomůžeš, ale právě NAOPAK!! Jenom uděláš radost JINÝM šmejdům, tak asi tak.

Jinak viz annas. :)

Jak už zaznělo výše, profese „výživového poradce“ neexistovala, podobně jako třeba profese „kouče osobního rozvoje“. Prostě z toho důvodu, že ta profese oficiálně nedávala smysl, takže nebyl nejmenší důvod povolit, aby tuto profesi někdo vykonával ať již v rámci nějakého vhodného podniku (např. ÚNZ nebo třeba RaJ), jako přidruženou činnost k nějakému družstvu (typicky JZD), nebo třeba jako samostatnou živnost (dosti teoretická možnost, za normalizace sice mohli existovat živnostníci, ale bylo to dost komplikované). Na druhou stranu skutečně existovali lidé, kteří se profesně věnovali výživě a dietetice na různých úrovních. Co se týče technologických parametrů kvality, existovala poměrně hustá síť pracovišť hygienické služby, státní veterinární správy (mj. maso a potraviny živočišného původu), státní rostlinolékařské správy a nejspíš i další organizace. Co se týče nutričních záležitostí, tak bezprostředním zdrojem informací měl být především obvodní lékař, pro kterého byl zdrojem informací především státní zdravotní ústav – a pak odborníci na dietetiku působící na výzkumných pracovištích a také ve velkých nemocnicích. Vzděláním vesměs lékaři (dodnes známý je třeba Rajko Doleček). V nemocnicích působily dietní sestry, které měly v popisu práce přípravu jídelníčku pro nemocné; profese se transformovala v dnešního nutričního terapeuta.

Ostatně „výživový poradce“ nedává smysl ani dnes, jen vzácně je to někdo, kdo má nějaké formální vzdělání relevantní potravinářství nebo výživě (potravinářská chemie, výživové obory na zemědělce, antropologie,…), obvykle je to spíše sebevědomý šašek zaníceně reprodukující obecná moudra a oblíbené mýty jako základ své odbornosti, často spojené i s některými bláznivinami. Mediálně známým příkladem takové existence je Margit Slimáková (i když ta se, pokud se nemýlím, přímo výživovému poradenství nevěnuje, je to jen samozvaná odbornice, kterou mezi skutečnými odborníky proslavilo především falešné její PhD). Takže to, že za normalizace nebyli výživoví poradci, není chyba.

A ještě si dovolím několik poznámek ke tvému doplnění otázky, protože v něm se zamotáváš do ahistorických mýtů:

• „nedostatek potravin“

Ve skutečnosti fatální nedostatek potravin v Československu od 50. let nehrozil. To, co skutečně bylo, byl občasný nedostatek některých typů potravin, horší dostupnost a relativně vyšší cena ve vztahu k příjmům (i když přepočet je hodně problematický a třeba známý Pixyho seznam a jeho deriváty jsou příkladem naprosto zcestného srovnávání jablek a hrušek). Nebylo to ale nic, co by v globálním měřítku představovalo problém z hlediska rizika podvýživy nebo parciálního deficitu některého z mikronutrientů. Za normalizace se nám naopak začal rozjíždět problém s obezitou.

• „menší kvalita“

Další problematický bod. Jak hodnotit kvalitu potravin? Technologickými a hygienickými normami? Ty byly za normalizace mnohem přísnější a skutečně se dodržovaly. Zlevnění některých základních potravin v 90. letech šlo z velké části na vrub zrušení/zmírnění norem předepisujících technologickou kvalitu potravin. (proto je nesrovnatelný např. dnešní špekáček se „soudruhem špekáčkem“ při porovnání cen – nejen babišovský špekáček může být levnější na vrub dříve nepatřičných surovin). Naopak méně přísné byly některé hygienické normy, zejména normy pro výdej v obchodech. Zásadní problém byl spíše výběr, zejména při speciálních potřebách.
Trochu paradoxně například menší dostupnost a relativně vyšší cena např. masných výrobků působila z hlediska výživy spíše příznivě.

• „chybějící bio“

To vůbec nebyl problém. Bio- (organic food) je jen líbivá nálepka, která je možná šetrnější environmentálně, ale z hlediska nutriční hodnoty i rizik je srovnatelná s produkty konvenčního zemědělství. Mimochodem, když se dělají experimenty tak, že se konzument zaslepí od informace, zda konzumuje produkt bio nebo konvenční, obvykle vychází i srovnatelná chuť.

• „většina obyvatel měla daleko větší potíže…“

To je trochu složitější. Na jedné straně nebylo tolik obezity, na druhé straně se například kouřilo jako o život. Také se z řady důvodů mnohem méně sportovalo. No a možnosti medicíny byly (celosvětově!) mnohem menší než dnes, takže i na konci 80. let skutečně byla zřetelně menší průměrná délka života. S výživou to ale nejspíš vůbec nesouvisí.

A ještě jedna poznámka. Výživoví poradci, právě proto, že to dělají dost často diletanti s přesvědčením, mohou napáchat docela dost škod. Některé výživové směry jsou na hraně bezpečnosti (makrobiotika, veganství,..), ale i nejspíš bezpečné jen zbytečné restrikce (bezlepková dieta /mimo celiakii/, dieta podle krevních skupin,…) mohou stát v zárodku poruchy zvané ortorexie. Vlastně obsese tím, co postižený vnímá jako „zdravou stravu“.

Kde čerpáte ty bludy??? 😁

Potravin, zeleniny a ovoce byl dostatek a hlavně kvalitních.
Pravdou je, že výživové trendy/strava byla jiná. Více české klasiky.
Velmi se dbalo na to, aby učňovská mládež „budující socialismus“ (50. léta) měla v internátech dostatekk hodnotné stravy. Zejména v těžkém průmyslu. To ještě v době, kdy byly potraviny na lístky.
Po válce byl větší hlad a bída v Německu, než u nás…

Do 70. let 20. století byly potraviny, maso, vejce všechny v kvalitě BIO!!! (viz. pan Sapík, který „poučil“, tedy informoval i kuchaříčky z pořadu „Kluci v akci“.

Přihnojovat začali uměle zemědělci pro honbu za vyššími výnosy podle „Západu“…
Zdaleka ne tak nebezpečně.
Tam také řezníci začali „máčet“ a nasvěcovat maso na pultech (aby vydeželo déle, včetně toho již zasmrádlého) v době, kdy se u nás prodávalo maso „zdravé“. Vyprávěli (70. – 90. léta) ti, kteří se legálně vystěhovali do NSR a jezdili domů za příbuznými.
Normy pro výrobu potravin jsme měli velmi přísné a dodržovaly se mnohem častěji, než dnes.
Školní jídelníček byl vyvážený, větší porce masa, bezmasé dny.
Výživoví poradci se moc nenosili 😉.
Jídelníček sestavovali odborníci, tedy dietní sestry a lékaři dietologové (specialisté gastroenterologové a diabetologové).

V obchodech nebylo tolik nebezpečných a nezdravých potravin jako dnes. Vařilo se doma zdravě a peklo domácí sladké.

Prohřeškem již válečné a poválečné doby byl „umělý tuk“ a slunečnicový olej (Kunerol, Sana, Visa, 100% tuky, Hera apod.).

V zelenině a ovoci byly vitamíny a minerální prvky (pole se hnojila spíše přirozeně, v každém JZD a Státních statcích byly krávy. Mrva se vyvážela na pole).
Dnes v té marketové zelenině vitamíny nehledejte. Pokud v ní jsou, tak jen proto, že byla (někdy) rozumně člověkem přihnojena
Tedy BIO bylo převážně vše.
Obezita byla vzácností. Méně stresu, více pohybu, žádné vysedávání u PC obrazovek a her.

Neznali jsme geneticky upravované plodiny (Evropa je ze 70% závislá na GM, krmí se tím dobytek) ani potraviny.
Pšenice byla pšenicí, ne bakelit.

Tam, kde byla vysoká koupěschopnost (prů,yslová města) byl někdy nedostatek masa (bůček a játra byly podpultovja). V JČ, kam jsem jako dítě a nladá jezdile byl v menších městech (i v Písku) vždy všeho dost. Salám !uherák“ a Poličan se tam kupoval na deka, u nás na západě Čech na šišky…. Ovoce tam na kusy, u nás na kila (proto ho byl někdy, ne stále nedostatek).
Ryb byl v „rybárně“ (čerstvé a plavající v nádržích) i mražených dostatek a cenově dostupné.
To, že banány byly zboží „sezonní“ (listopad – duben asi tak…) bylo jen dobře. Není to spolu s dalším exotickým zbožím pro Středoevropana žádné terno….
Pomeranče se mají jíst v létě a možná při horečce v zimě a to jen proto, že ochlazují organismus a stahují cévy. Tehdy však byly za valuty kolen Vánoc pro socialistické země dostupnější. V závislosti na tom, s kým vývážející země zrovna sympatizovaly. Mně tehdy chutnaly jen „krvavé“ pomeranče. A o ty červené jsem tady „nezavadila“ asi 40 let.
Pomeranče nekonzumuji vůbec. Banány tak 5ks do měsíce a méně.

Většina obyvatel žádné potíže neměla.
Někteří si pěstovali na poli a zahrádkách své a prodávali přebytky.
Chovali krávy, prasata, drůbež.
I my z města jsme si od nich snadno koupili domácí vejce, kuře nebo králíka, případně mléko od 1 krávy (ne žádné slitky). 🙂

Upravil/a: da ny