Je vůbec v silách člověka, aby jeden druhému poskytl více, než v sobě máme dáno shůry i bez vzájemné podpory?

Příklad: Pokud chci například druhému předat vědění, jak se správně stravovat, nebo jak správně pečovat o duševní zdraví, tak z čeho já sám vlastně čerpám? To mě naučili ve škole? Nebo se stal zázrak a vědění do mě vstoupilo? Například se cítím fajn a tak se domnívám, že by se tak mohli cítit i ostatní? A tak jim začnu radit? V tom je moje „síla“? Nebo jak to vlastně pracuje (jistě chápete že příkladů je nekonečno). Přece pokud se naučím „správně“ mluvit a mám dobrou paměť, umluvím vás kdykoli v čemkoli a o čemkoli, bez ohledu na obory a odbornost. Zastavit mě může pouze někdo více umluvený. Takový mě snadno utře a končím. Odtud je to jeho parket. Děkuju.

Tato otázka otázka mě napadla, když jsem pročítal nový newsletter nejmenované renomované psycholožky, pravidelně rozesílaný systémem elektronické pošty. Tentokrát byl plný srágor. Děkuju.