Jak se vyrovnat se smrtí babičky a s tím, že nemám foto z pohřbu?

hezký den všem,

minulý týden měla moje babička pohřeb, bylo ji nedožitých 82 let, zemřela v nemocnici, kde ležela „jen“ tři dny, dostala zápal plic a poslední dny byla odevzdaná, pod léky, takže předpokládám, že se ani nebála a necítila bolest… alespoň mě tedy přišla odevzdaná a klidná…

v pátek mami zavolali, že je babička v nebi, cítila jsem úlevu, že se netrápila, a zároveň smutek, že už ji nikdy neuvidím… ale byla jsem statečná, pomohla jsem mami sepsat parte, smuteční řeč do kostela na pohřeb, oblečení do rakve, atd… vše probíhalo, dá se říct, normálně… před pohřbem jsem odvezla malého syna ke kamarádce na hlídání a jela ke kostelu… pohřeb byl nádherný, rozloučení opravdu důstojné…

Ale!! teď to ale a hlavně, proč píšu… od neděle je mi zle, strašně zle, bojím se, že se zblázním… začalo mě trápit to, že nemám foto z pohřbu, foto rakve a výzdoby, foto oltáře, kde měla babička foto, atd… je tohle normální? Mohli byste mi prosím napsat vy, co už máte pohřeb blízké osoby za sebou, zda máte foto z pohřbu a zda si je vůbec prohlížíte? Já si to vždy umím hned v hlavě urovnat, že ač babi umřela sama v nemocnici, tak nás cítila v mysli, že netrpěla, pohřeb měla důstojný a že bych ty fotky stejně synovi neukazovala a ani já bych asi nechtěla je prohlížet, ale pak je to tu zase… točení hlavy a úzkost, že jsem tam mohla vzít kamaráda, který by ten pohřeb třeba natočil – nafotil .. ach jo, bojím se, že mi to s psychikou dost zamává a zanechá následky, tohle přeci není normální…

děkuji všem, co jste to dočetli… jen i to, že jsem se trochu vypsala, mi pomohlo…