Jak je možné, že v Německu před tím, než se dostal Hitler k moci, nebyl hladomor?

Hyperinflace ve Výmarské republice (Německu) trvala od 09.01.1923 do 15.11.1923. Tedy relativně krátce, ani ne rok. Za tu dobu se zásoby neztratí natolik, aby nastal uprostřed Evropy hladomor. Tato hyperinflace měla specifické důvody, Německo muselo platit válečné reparace, poté se na to vykašlalo ale v reakci obsadila Belgie a Francie průmyslové Porúří, tudíž Německo přišlo o svůj průmysl. V listopadu proběhla měnová reforma, která hyperinflaci ukončila. Také v Čechách se různě manipulovalo s penězi, a Rašín byl nucen činit měnovou reformu, ale to je jiný příběh.

Jakkoliv nedošlo k hladomoru, jak si jej představujeme, lidé třeli bídu s nouzí a docházelo k sebevraždám. Situaci popsal spisovatel Remarque ve svém románu Černý obelisk. Německá vláda se tehdy vyvoláním hyperinflace zbavovala domácích dluhů, a to na úkor lidí, kteří chudli.
(…) Čekám a čtu noviny. Dolar se vyšplhal o dalších deset tisíc marek. Včera došlo pouze k jedné sebevraždě, ale zato se dvakrát stávkovalo. Konečně po dlouhém jednání zvýšili úředníkům platy, ale toto zvýšení je už tak znehodnocené, že si za ně tento týden mohou koupit sotva litr mléka. A příští týden asi jen krabičku zápalek. Počet nezaměstnaných se zvýšil o dalších sto padesát tisíc. Po celé říši se šíří nepokoje. Vychvalují se nové recepty na využití kuchyňských odpadků. Nějaká komise studuje zvýšení starobních a invalidních důchodů. Její zpráva se očekává za několik měsíců. Důchodci a invalidi se pokoušejí v tomto mezidobí žebrat, nebo je podporují známí, aby neumřeli hlady. (…)
(…) Nikdo se nestará o dolar, který stoupl za jediný den o dvacet tisíc marek. Nikdo se tady kvůli tomu nevěší, jako včera v noci ve městě ti staří manželé, které našli dnes ráno v šatníku. Každý z nich visel na kusu prádelní šňůry. Jinak byla skříň jako vymetená, všechno prodali a zastavili, dokonce i postel a ten šatník. Našel je kupec, když si chtěl nábytek odvézt, drželi se pevně jeden druhého a vyplazovali na sebe oteklé, modré jazyky. Byli jako pírko, takže je mohli rychle sundat. Oba se před smrtí vydrhli, učesali a šaty měli čisté a bezvadně vyspravené. Kupec, krevnatý obchodník s nábytkem, se při pohledu na ně poblil a prohlásil, že už o skříň nestojí. Teprve večer změnil své rozhodnutí a dal ji odvézt. V tu dobu leželi mrtví na posteli, a tak je museli dát dolů, protože chtěli odvézt i postel. Sousedé půjčili několik stolů a na ně stařičké manžele položili s hlavami zahalenými do hedvábného papíru. V bytě jim patřil už jen ten papír. Zanechali dopis, v němž vysvětlovali, že se chtěli otrávit plynem, ale že jim ho plynárna zastavila, poněvadž dlouho neplatili. Proto se omlouvali obchodníku s nábytkem za nepříjemnosti, které mu způsobili. (…)
(…) ‚Pane Knopf,‘ povídám. ‚Vy jste se ještě prostě neprobudil z dlouhého snu. Inflace skončila. Před čtrnácti dny byste ještě mohl dostat osm bilionů za kámen, který jste koupil za osm miliard. Dneska je to osm marek.‘ ‚Vy lumpové! Udělali jste to naschvál!‘ ‚Co?‘ ‚Skončili jste inflaci. Abyste mě okradli! Ale já neprodám! Počkám si na příští!‘ (…)

Ono k němu nebylo daleko.
A zvládnutí hyperinflace bylo jedním z faktorů, které přivedly Hitlera k moci.