Jak dlouho vám trvalo úplně smířit se s úmrtím blízké osoby?

Možno sa vám moja odpoveď bude zdať tvrdá, ale ako sa hovorí, my starší, ktorí stojíme na prahu dverí do záhrobia, „Prievozníka smrti“ už očakávame.
Najťažšia je pre mňa nečakaná, zbytočná smrť, ktorej sa nedalo zabrániť.
Tam, kde vzhľadom na zdravotný stav je smrť jedným z variantov, alebo smrť vzhľadom na oslabenie organizmu vekom, to znamená „predvídateľnú smrť“ sa možno na tento odchod blízkeho vopred pripraviť. Bolesť ostáva, ale je očakávaná.

Asi půl roku.
Psychologové říkávali, že do dvou let je „smutnění“ v limitu. Po dvou letech vyžaduje pomoc odborníka. To, že nám naši milí chybí a zasteskne se nám, je přirozené. Život běží dál, je třeba ho žít. Máme je v srdíčku, spíše s milými vzpomínkami. :)

Ty, já, zatím, pochoval jenom dědu, no a děda měl rakovinu, moc se to léčit nedalo, ale i tak od ustanovení diagnosy do smrti uplynulo dost času, no, přes dva roky určitě. Tak to se s tím smíříš, navíc ta nemoc měla progress, stav se pomalu zhoršoval, až, prostě, umřel.

Ono to tak ale je, že ten člověk stárne, pak dostane něco, s tím chřadne, pak lehne, potom leží, a pak už nevstane. Pak je funus, jo, to je velmi důležité, trachta po funusu, a tak to víš, že to není nic příjemného, ale tak nějak se s tím, logicky, jinak smíříš, než když je to třeba mladý a je to nehoda.

Taky ten funus, trachta, všecko, to je velice důležité, my to mámě nějak kulturně zažité, už to bude určitě i v genech, a k tomu vypořádání se se smrtí to potřebujeme.

Jinak, jednak, každý jsme jiný, potom, to, co popisuješ, je docela normální a přirozené. Ono na to nikdy nezapomeneš, ale časem ta bolest pomine úplně, nebudeš smutnit. Smíříš se s tím a naučíš se s tím žít.