Důchod jako samozřejmost? Dnes asi ano, ale…

---Zvlášť si oblíbila jednoho starého vysloužilého lakýrníka, sedmdesátiletého stařečka, který bydlel v činžáku až nahoře v podstřeší a trpěl tam hlady a zimou. Všechny tři syny ztratil v krymské válce a teď, co už dva roky nemohl udržet štětku, živořil ze dne na den.

Možná, že vzpomínal na padesát let práce, strávené natíráním dveří a bílením stropů po všech koutech Paříže.

Jo, kdyby ti jeho mládenci byli naživu, měl by dnes každý den co jíst.

„Teď už mě nikde na práci nechtějí,"šeptal. "Jsem moc starý. Když přijdu někam do dílny, mladí se mi smějí a ptají se mě, jestli jsem lakoval boty Jindřichu Čtvrtému… Loni jsem si ještě vydělal šest franků denně při natírání mostu; to musel člověk ležet na zádech a dole tekla řeka. Od té doby kašlu… Ale dneska je se vším konec, odevšad mě vyhodili.“
Podíval se na své ubohé ztuhlé ruce a dodal: „Bodejť, vždyť už taky k ničemu nejsem. Mají nakonec recht, já bych na jejich místě udělal to samý… Víte, celej malér je jenom v tom, že jsem ještě neumřel. Ano, to je ta chyba. Když už člověk nemůže dělat, tak si má lehnout a chcípnout.“
„Já opravdu nechápu“, vmísil se do toho Lorilleux, který je poslouchal, „jak to, že vláda pro vysloužilé dělníky něco neudělá… Četl jsem o tom onehdy v novinách…“
Ale Poisson pokládal za svou povinnost zastat se vlády: „Dělníci nejsou vojáci!“ prohlásil. „Invalidovna je jenom pro vojáky. Nesmíte přece chtít nemožnosti.“

Ukázky jsou z knihy Zabiják /Émile Zola/. Opravdu mě zajímá, co Vás napadá, když čtete takovéto svědectví doby. Vás starší i vás mladší. Odpověď nebude asi jednoduchá, ale děkuji předem za každý názor.